Blíží se jaro, vše rozkvétá a moje okolí je celé natěšené, že může chodit víc ven za sluníčkem. Obvykle také patřím mezi ty nadšence, co teplé počasí vítají s nadšením (mám ráda zejména léto a hudební festivaly), ale letos mě to – snad vlivem koronaviru, nevím – nějak míjí. Až příliš jsem si zvykla na čas strávený doma, a jak už to tak s lidskou povahou bývá, když moc zlenivíte, nechce se vám pak už vůbec do ničeho. Až příliš jsem si odvykla od lidského kontaktu a sociální interakce, smrsknutá na online meetingy či občasné telefonáty s blízkými mi začalo tak nějak vyhovovat. Ale abych svým blízkým zas nekřivdila… Minulý víkend jsem byla venku s kamarádkou a moc jsem si to užila. Stále více jsem přesvědčená, že vše je o zvyku. Člověk si snadno zvykne pozitivním i negativním směrem. Učím se, že je dobré nenechat svoji úzkost příliš „rozjet“, nenechat ji, aby mě pohltila a zcela ochromila, a alespoň jednou za čas vylézt ven na procházku.
Nutno však dodat, že ani mé psychologické vzdělání mě „nezachrání“ od mé „chronické“ introverze. Můžu mít, jak chci, naučené poučky sebepéče (a že jich v poslední době vídám ve své sociální bublině čím dál víc) – mít pravidelný režim, zdravě jíst, chodit ven –, ale někdy jsem prostě nejšťastnější, když můžu být sama doma zalezlá pod dekou s dobrou knížkou či seriálem. Každý psycholog vám řekne, že neexistuje jednotný mustr na péči o duševní zdraví. Každý jsme originál, každý máme jinou povahu a každému vyhovuje něco jiného. Ty obecné poučky jsou jen jakýmsi návodem, vodítkem, inspirací pro to, jak se svým časem a psychikou zacházet. Mým největším limitem je jednoznačně pohyb. A ví to i mé okolí. Kdybych chodila víc do přírody, třeba by se můj psychický stav zlepšil. Ale některé stavy vůlí ovlivnit nelze. Kdo ví. Lidská psychika je opravdu nevyzpytatelná a je potřeba zdravé dávky intuice a vhledu, abychom se v ní vyznali. Tak já si jdu alespoň otevřít okno a pustit do pokoje trochu toho světla. Třeba se projasní i moje mysl.
Foto: Pixabay
