Pacientem, jak je všeobecně známo, se člověk může stát během chvilky a je na tuto roli připravován prakticky od narození, protože od tohoto okamžiku má zdravotnický systém nad člověkem moc. Se zdravotnickou péčí se setkává už od početí v děloze, při porodu, při pravidelných lékařských prohlídkách a kontrolách, při očkování, při zákrocích a hospitalizacích. Ostatně, ke kontaktu s lékařem dochází v závěru životní pouti na tomto světě.
Vztah lékař–pacient prošel během historie změnami. Od paternalistického přístupu (vztah, kde o míře sdělovaných informací rozhodoval lékař) se v současné době přibližuje ke vztahu partnerskému, kdy je (má být) respektována zásada, že pacient musí být o svém zdravotním stavu a léčebném postupu adekvátně informován. To však nutně neznamená, že jde o vztah vyrovnaný. Už z titulu informačního náskoku, kdy lékař s nesporně většími odbornými znalostmi o pacientově nemoci ví víc než sám pacient, bude tento vztah vždy trochu nerovnocenný. Pacient je tedy slabší stranou, a to i v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pročež je hoden požívat větší právní ochrany.
Lékař musí respektovat základní právní principy, tj. autonomii člověka (jeho svébytnost) a jeho osobnost, respektovat právo na duševní a tělesnou integritu (osobní sféru) a respektovat též ochranu dobré víry. Tyto principy jsou dokonce nadřazeny ochraně zdraví a života nemocného.
Ale která vlastně ta nejdůležitější pacientská práva jsou? Ve vztahu k léčbě jsou to zejména následující práva, jež formulovala a schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví ČR.
Právo na respektování vůle při poskytování zdravotní péče, právo na informace o zdravotním stavu – tj. právo nahlížet do zdravotní dokumentace a pořizovat si výpisy a kopie nebo určit okruh lidí, kteří mohou informace o stavu pacienta dostat. Pacient může též vyjádřit svobodnou vůli, že naopak nechce informace o svém stavu dostat. Dalším důležitým právem je právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, právo vybrat si poskytovatele zdravotních služeb, právo na konzultaci s jiným zdravotnickým zařízením či lékařem, právo na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí. Důležitým právem je právo na přítomnost blízké osoby. Jedním z klíčových práv pacienta je povinnost poskytovatele zdravotních služeb vyžádat si jeho svobodný informovaný souhlas s konkrétním výkonem, léčebným či diagnostickým postupem, a to včetně podání léků. Pacient má však i v rozsahu, který povoluje zákon, právo léčbu odmítnout a má být současně informován o důsledcích takového rozhodnutí.
Je jasné, že takového vzorového přístupu není vždy dosaženo. Kde potom hledat ochranu?
Pro oblast zdravotnictví jsou nejdůležitějšími právními předpisy, v nichž lze nalézt práva pacientů, Ústava ČR č. 1/1993 Sb. a Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., též tzv. Úmluva o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb. Základním právním předpisem, který upravuje práva pacientů, povinnosti zdravotníků či přístup ke zdravotnické dokumentaci, je zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Zákonem, jenž uvádí, které zdravotní služby, léky či pomůcky jsou hrazené, je zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V současné době je aktuální zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, důležitý například pro oblast povinných očkování či karanténních opatření. Obecným právním předpisem, kde se dozvíme třeba o tom, kdo jedná za děti a nesvéprávné osoby nebo jak se domoci náhrady škody na zdraví, je už výše zmíněný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Jak vidno, předpisů týkajících se práv pacientů zase tolik není a i laik si může zákon, který právě potřebuje, snadno vyhledat sám. Pro ty, kteří umějí pracovat s internetem, je nejsnadnější vyhledávat zákony na www.zakonyprolidi.cz, včetně jejich aktualizací. Pokud internet nemáte, text zákona vám pomohou najít v každé veřejné knihovně.
Dnes už téměř ve všech zdravotnických zařízeních bývá vyvěšen též některý z etických kodexů, například Kodex práv pacienta. I ty jsou velice důležité, neboť říkají, co je správné. Nejde však o závazné právní předpisy, které jsou v tomto článku nastíněny výše, byť většina jejich obsahu má svůj odraz v zákonech. Došlo-li by na spor, měl by však občan vědět, že se u soudu bude moci opřít vždy jen o právní předpis, tj. o zákon či vyhlášku.
Jaká je příčina, stadium a předpokládaný vývoj nemoci? Dokážou mi lékaři pomoci? Existuje na moji nemoc lék? Jaký typ zákroku je pro mě vhodnější? Na co mám právo? Když člověka postihne nemoc, je důležité se ptát. Proto lze každému doporučit: Ptej se (a klidně si odpovědi i zapisuj) a vychovej si svého lékaře k respektu, že nejsi objektem léčby a on není polobůh v bílém, žádej proto vysvětlení. Vždyť na kvalitním vztahu lékař–pacient se odehrává část léčebného efektu – už samotné vědomí nabídnuté pomoci přináší pacientovi úlevu. Aktivní pacient, který se o svá práva zajímá, je totiž vždy ve výhodě a v lepší situaci než pacient pasivní. A co vy, zajímáte se a znáte svá pacientská práva?
Foto: Pixabay
