Náš život je o vztazích, o komunikaci s druhými. Také o komunikaci nás samotných se sebou, též o práci a odpočinku. Všechny tyto faktory se učíme od narození rozvíjet. A nejen rozvíjet, můžeme je také láskyplně opečovávat. Protože je to v náš prospěch.
Jenže jakmile prožíváme dlouhodobý stres či nějakou životní nesnáz, na rozvíjení a opečovávání zapomínáme. Píšu v první osobě čísla množného, protože se to týká nás všech. Dovolím si tak dnešní článek směřovat k doporučení, že i když je toho na nás moc, dávejme si PRO SEBE chvilky RADOSTI. Nečekejme až na dovolenou. Ty chvilky mohou být součástí všedních dnů. Osvěží nás. Příroda takové věci umí. Mnohdy nás nabije energií jako o dovolené.
Objevila jsem opět kouzlo Valdštejnské zahrady. Nachází se hned vedle stanice metra Malostranská. Když mám nějaké lékařské vyšetření, zpestřuji si návštěvu Prahy procházkou či posezením právě tady. Je kouzelným místem na rozjímání či osvěžení, na pozastavení a klidnou meditaci uprostřed městského ruchu. S pohledem na vodní hladinu, siluetu Pražského hradu, nádhernou zeleň i další zajímavosti, které potěší duši. Když je totiž zraněná, bolavá, projeví se to jak v psychickém rozpoložení, tak v naší tělesné schránce. Každé narušení rovnováhy jednotlivých prvků systému dříve či později naruší celý systém.
Byť mě moje dovolená ještě čeká, měla jsem nedávno pocit, jako kdybych už na dovolené byla. Toto krásné místo jsem ukázala svým přátelům ze zahraničí. Naplánovala jsem snídani v cukrárně Myšák, procházku Starým Městem, ukazovala nádhernou architekturu hlavního města. Na programu byla samozřejmě ukázka „mé“ zahrady. Včetně krápníkové stěny se spoustou barev rozkvetlých hortenzií. Byla jsem potěšena, jaké krásy naší Prahy mohu nabídnout ke společnému sdílení!
Když jsme se rozloučili, využila jsem ještě skutečnosti, že jsem kousek cesty tramvají od místa, kde je právě moje „dítko“. Prahla jsem po tom předat mu upečený borůvkový koláč, proto jsem ho přece vezla s sebou! Co kdyby náhodou to vyšlo. Takže jsme se přesouvali s manželem k plaveckému areálu v Podolí. A tam jsem HO uviděla.
Je léto. Čas, který jsme jako děti milovaly. Proč si tedy neudělat dětskou radost! To dítě je přece stále v každém z nás. Pokud na něj zapomínáme, ono nám naznačí, že potřebuje opečovávat.
Srdce mi zaplesalo dětskou radostí. Já totiž v Londýně ještě nebyla, návštěva tohoto města ani Vídně není u mě na pořadu dne. Ale vždyť HO mám tady! Protože je léto, je to mé letité přání – SPLNÍM SI HO! Přede mnou stálo ruské kolo! Rozhodnutí bylo jasné, jdeme na vysněnou jízdu!
Zřejmě jsem svou radost vyzařovala široko kolem sebe, protože jsem měla pocit, že se přelila i na obsluhu. Už jsme asi měli končit s jízdou a vyhlídkou na Pražský hrad, na Vyšehrad, na Vltavu, oblast Podolí, ale kolo pořád nezastavovalo. Ještě jedna otočka. Ještě další. Prožití radostného okamžiku, krásného letního dne, dobití „baterek“, splnění dětského přání, milá setkání. Užívání přítomného okamžiku. Vychutnání toho, co právě teď mám. Ano, jsou to moje prožitky, moje emoce. Ale my všichni si můžeme udělat letní radost, i když nejsme právě na exotické zahraniční dovolené. Nebo pečovat o své vnitřní dítě, i když jsme rodiče dospělých dětí – to jsem vám chtěla předat.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
