Srdce mi bije rychle a zběsile.
Tolikrát kontrolovanou smsku jsem už dlouho nepsala.
Hlídám si íčka, oslovení, styl, sdělení. Nejsem náhodou moc dlouhá, moc vlezlá, nebo nekonkrétní? Beztak z toho po automatickém přepisování vyjde nabídka, co se neodmítá: „Dobrý den, jmenuju se https a do webového magnézia inspirace bych s vámi chtěla naspat rozbor hor o tom, jaký jste tapír.“
(Táta je asi nuda a magazín počká, když hořčíku není nikdy dost. Ale tapíra, myslím, ještě nehrál.)
Zprávu jsem nakonec vychytala, ale nevím, jestli to s jeho citem pro absurdno není trochu škoda.
Hlavně klid, vždyť on je přece taky jenom člověk.
Je, ale slavnej.
A?
Nic, jen – co když neodepíše? Hůř – co když odepíše?
Odepsal. Moc mile, a pak už to šlo ráz na ráz.
Že prej přijede. Jako za mnou. Domů.
Super! Teda vlastně – pomoc.
Chvilku jsem byla v pokušení mu říct, že v jedna plus okno je šmírák ibišek a další nebezpečná zeleň včetně vtíravě nazelenalé dlažby v chodbě, ale co už.
Hlava se mi rozjela na plný obrátky, jestli on se ode mě během povídání očekává oběd. Myslím hodně dobrej a hezky odprezentovanej oběd. Ježiš! Co se dává k jídlu hercům, moderátorům, zkrátka umělcům?
Zkus jídlo, milá Lízo.
Ale tak jde sem mluvit, ne se futrovat.
Kuš!
Dobře, bude sekaná a koláč. Působí domácky a jako bych je na stole pro návštěvy měla běžně.
Tak jo. Co na tom, že tentokrát se v kuchyni otáčím v čepici do sprchy (obvykle ji nosí jen starší dámy přes natáčky), protože nechci, aby mi spadl jedinej vlásek a makarenu se sponkama neriskuju.
Uf, mám to. Uklizeno, uvařeno, připraveno, cajk.
Teď já. Co si mám vzít? Jak moc společensky oháknutá mám vlastně být, když jsem u sebe doma? No, tak pro začátek bych mohla sundat tu gumovou nádheru z hlavy, možná to bude stačit.
Sedím a čekám. Dokola mi rejdí pár faktů a snažím se moc nepřemejšlet, protože kdyby náhodou tapír tasil historicko-politické souvislosti, nezbude mi než uznale pokyvovat hlavou.
Jdu si to vyzkoušet před zrcadlo, jeden nikdy neví.
A je to tady. Honza! Pojďte dál!
Zatímco já se teprve zouvala, on projel suverénně předsíní a pokračoval směrem do haly. Do té, co já nemám. Čili se vozejkem zarazil o knihovnu, středobod bytu, rozhlídnul se vpravo, vlevo a řekl: „Aha, já už jsem úplně tady, tak to pardon!“
Ale vy byste se omlouvali, kdybyste pak vysekli takovejhle rozhovor?
Foto: pixabay.com
