Na každého přijde únava, vyčerpání, smutek nebo úzkost. Jak na tyhle stavy reaguji já? Zdrhám do zeleně! Ideálně do Botanické zahrady v Brně, která je poblíž všech mých nemocnic.
Zabloudím tam v různých situacích. Ať už přijdou špatné zprávy od doktorů, trápení v životě, mám před těžkou operací nebo „jen“ potřebuji vypnout. Botanická je mým středobodem klidu v rušném velkoměstě a zahradní terapií zároveň.
Záhadou je, že i když slyším ruch vozovky, vnímám jen zeleň, klid a pohodu.
Většinou zamířím ke stromu, keři, květu a kochám se. Nemám potřebu je objímat (na to máme jiné). Užívám si blízkost něčeho živého, hmatatelného a překrásného. Vnímám každý detail a na chvíli se odpoutám od všeho a od všech. Jen já a příroda, nic jiného neexistuje. Prohlubuji tak svoje smysly a cvičím svou pochroumanou kognici.
On i bodlák má své kouzlo. Do vázy si ho málokdo dá, ale stačí se na něj podívat a vnímat jeho nevšednost.
Ve sklenících Botanické zahrady si prohlížím i milované kaktusy všech druhů a velikostí. Kaktus je jako MŮJ ŽIVOT. Zvenku vypadá drsně, umí zabolet (bacha ostny!), vymyká se, ale je svůj.
Kdyby to šlo, mám doma plno sukulentů! Bohužel, do našeho bytu se jich moc nevejde. Nevadí! Do Botanické si můžu zajít vždycky.
Jen si tam sednout, koukat „do blba“, meditovat, vnímat blížící se podzim a dřívější západ slunce.
Už jako dítě jsem miloval přelom srpna a září. Šprt? Ani náhodou. Nešlo o školu, ale o uklidňující změnu v přírodě. Pestrobarevný podzime, vítej!
Přeji vám, ať si najdete místo, kde budete klidní a spokojení. Nejen ve svém srdci (to nám nutí každá příručka osobního rozvoje), ale kdekoli venku. V parku, v knihovně, v čajovně, v lese…
Foto: autor
Vstup do Botanické zahrady. 
Aktuální výstava. 
Skleník s kaktusy.
Cestou necestou.
Socha anděla nad jezírkem. 
Trochu Asie.
