Sloupky naivního optimisty píšu většinou v neděli dopoledne, a to bývám spíše melancholický a k dobrému naladění mysli mám většinou dost daleko.
Je pravda, že od doby, co na ČT 2 dávají v neděli večer westerny, jsem i neděle vzal trochu na milost. Třeba western Rio Bravo s Johnem Waynem a Deanem Martinem (který vleže zabrouká „My Rifle, My Pony and Me“) si nenechám ujít, ani když jsem jej viděl už minimálně pětkrát. Tento western z roku 1959 je navíc pojítkem s mým kamarádem Zdeňkem. Dlouhé roky jsme seděli vedle sebe v redakci a probírali jsme vcelku nenáročný western do poslední epizody. A dnes, když už Zdeněk kroutí několikátý rok v důchodu, můžete vzít jed na to, že když se na obrazovce objeví titulky a John Wayne, přistane mi na mobilu textovka.
„Ahoj synku. Dávají Rio Bravo, tak se nezapomeň dívat.“ Má odpověď bývá bleskurychlá: „Už na to koukám.“ A další sms přichází v okamžiku, kdy Dean Martin uvelebený na pohovce v sídle šerifa, kde je zároveň i vězení, začne zpívat svým kouzelným hlasem už zmíněný hit.
A protože každý otec se snaží svým potomkům předat to, co považuje za potřebné, snažil jsem se v době jejich dětství nalákat je ke sledování westernů. Nabízel jsem chipsy, tyčinky, dokonce i McDonald’s menu a věřil, že své nadšení pro westerny na ně přenesu. Ani náhodou, ty nezdravé dobroty slupli během deseti minut a pak odkráčeli s poznámkou, že Harrymu Potterovi to nesahá ani po kotníky. Že je to zbytečně dlouhé a taky nudné.
Výjimkou byl nesmrtelný a z mého pohledu nepřekonatelný western Sedm statečných.
U toho jsem dokonce k potomkům řečnil o tom, že dobro a zlo tady sice vypadají jednoznačně, ale v tomto westernu je i padouch Calvera něčím sympatický. Pro mě třeba hláškou, že zloděj, který okrade zloděje, by měl být na sto let osvobozen.
Právě zmíněný western dávali v televizi nedávno. Parťáky jsem neměl, tak jsem v bedně sledoval Chrise, Vina, Bernarda a další hrdiny i padouchy sám a ani jsem nedutal. V okamžiku, kdy ochránci vesničanů přemlouvají starce, aby nezůstával na samotě a šel se před bandity v čele s Calverou ukrýt do bezpečí vesnice, jsem si troufl zavolat na manželku, ať se dívá se mnou. Aspoň na chvilku. Protože jsem byl neodbytný, trochu neochotně si nakonec přisedla. Jak se ukázalo, nevybral jsem ideální část filmu. Chris právě přemlouval starce, aby se přestěhoval ze samoty, kde bude vydán napospas banditům, do vesnice. Stařec nesouhlasně zakroutil hlavou. Pravil, že ty věčné řeči vesničanů by jej unudily k smrti. „Všichni chlapi v té vesnici pořád melou jen o hnojení a o ženských. Jejich vytrvalý zájem o hnojení jsem nesdílel nikdy. A k ženám jsem začal být lhostejný tak někdy v třiaosmdesáti. Zůstanu tady,“ odcedil stařík hrdě.
Manželka se na mě úkosem podívala a suše poznamenala, že na film s tak hlubokou myšlenkou má fakt práce až nad hlavu. Pak odešla do kuchyně. Její chyba, přišla nejen o další napínavé souboje pistolníků s Calverovou bandou, ale také o nesmrtelnou hlášku, která v Sedmi statečných zazní nakonec. Pro ty, kdo westernům neholdují, si ji dovolím zopakovat: „Bandité i pistolníci prohrávají, vyhrávají jen vesničané…“
Foto: Pixabay
