Mám kamaráda, se kterým si voláme a občas se sejdeme na pivko. Bývalý kolega z práce je už v důchodu a na některé věci máme společný pohled. Jinde, třeba v politice, se leckdy neshodneme. Takže toto téma moc neřešíme, spíše se jen tak hecujeme.
Také zavzpomínáme a zasmějeme se, když si vybavíme výstřelky, kterých jsme se dopustili sami nebo někdo z našich známých. Snažíme se to vymyslet tak, abychom to naše telefonní povídání, i když není pokaždé z nejveselejších, zakončili trochu do radosti a dobré nálady. Byť by to měla být někdy hloupost, jindy třeba i nevydařený vtip nebo „veselá historka z natáčení“. Těch naštěstí máme v zásobě dost a další výhodou je, že jsme schopni se zasmát opakovaně hláškám, kterými jsme se smáli už vícekrát.
Samozřejmě jsme si i tentokrát postěžovali. Já na manželku, že mě nutí jezdit do Polska nakupovat květiny a okrasné keře na zahradu, o které pak stejně musím pečovat já. On zase na svou přítelkyni, už ani nevím proč. Ale určitě to nebylo nic závažného, to bych si pamatoval. A navíc, i když se tváříme, že jsme pořád ještě trochu frajeři, bez těch našich drahých poloviček bychom skončili bůhvíjak.
Naposledy jsme si telefonovali předevčírem. Já jsem se svěřil, že se nemůžu dočkat, až se nám po ročním výletu vrátí dcerka Kačka z Kanady, parťák v hovoru si posteskl, že už konečně musí udělat pořádek ve své knihovně. A protože jsme nechtěli končit do smutna a oba celkem slušně zvládáme napodobování našich společných známých či politiků, na závěr jsme si trochu zablbli. Zasmáli jsme se těm našim imitátorským pokusům navzájem. Stačili jsme napodobit dva bývalé předsedy vlády, jednoho disidenta i primáře Sovu, pak jsme usoudili, že bude lepší, když půjdeme dělat něco užitečného.
Já jsem pokračoval v opravování úkolů mých studentů ze stylistiky. I z třetí písemky jsem zapsal do systému jedničku i s pochvalou. A pak mi to, i když pomalu, docvaklo. Pohvizdoval jsem si oblíbenou písničku a chmurná nálada byla fuč. A i když jen na chvíli, ale zase jsem nabyl dojmu, že mé potloukání po tom našem světě asi nějaký smysl musí mít. A že se mi ten pocit nějakou boční špehýrkou proplížil do té mé palice (která se v poslední době občas chová, jako bych měl být nějaký škarohlíd) hlavně díky telefonátu, který jsme s mým kamarádem vedli. Už jsem bral do ruky mobil, že mu tu radost zavolám. Ale pak mi to došlo, všechno bych pokazil. On to má určitě stejně. Jinak bychom si přece to poslední květnové úterý netelefonovali.
Foto: Pixabay
