Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, kolik peněz může stát myšlenka? Je vůbec ekonomicky výhodné přemýšlet? Můžeme zbohatnout, nebo zchudnout, když (ne)budeme přemýšlet? A proč bychom vlastně vůbec měli? Jsou to zdánlivě jednoduché otázky, na které není snadné najít odpovědi. Myšlenky totiž mají zajímavé vlastnosti vyplývající z toho, že samotné jsou nehmotný statek. Víme, že existují, ale nemůžeme si na žádnou myšlenku jen tak sáhnout, očichat ji, ochutnat už vůbec ne. Přesto se myšlenky jaksi zhmotňují prostřednictvím symbolů, obrazů, tónů, dokonce i chutí. Když se myšlenka spojí s médiem, vzniká cosi jako „dílo“. Zdá se mi, že teprve dílo se počítá, nikoliv myšlenky samotné. Rozdíl mezi dílem a myšlenkou je ten, že dílo je uskutečněná (zhmotněná) myšlenka.
Napadá mě tedy, že myšlenky mají různé formy – buď jsou vyjádřené, nebo nevyjádřené. Nemusíme diskutovat, zda myšlenky existují, protože to tak nějak všichni prožíváme – shodneme se na tom, že máme svou mysl. Filozof, matematik a fyzik René Descartes kdysi dokonce mylně zredukoval existenci za myšlení. O tom bych si sice dovolil pochybovat, ale jak je to vlastně s vlastnictvím myšlenek? Můžu vlastnit svou pochybnost? Můžeme vlastnit něco, co má nehmotnou povahu? Myslím, že ani ne. Jakmile totiž nějakou myšlenku vyjádříme, odevzdáváme ji. Už ji nevlastníme. Myšlenka si pak může žít zcela vlastním životem v myslích ostatních lidí. Pravdou je, že lidé dokážou vymyslet ledacos. Rozhodující o charakteru člověka jsou však až jeho skutky. Teprve ty jsou posuzovány, zda jsou v souladu s právem.
Existující práva řeší myšlení prostřednictvím práva autorského, což je v praxi spíše občanské než obchodní právo. Ale to se liší v různých zemích, konkrétně v České republice na to pamatuje autorský zákon č. 121/2000 Sb. Ten definuje alespoň základní pojmy, kdy říká, kdo je autor, co je to dílo (dílo je i počítačový program), rozlišuje dokonce fáze díla (např. dokončené dílo) a snaží se pamatovat také na právo na odměnu. Nicméně s ohledem na dobu svého vzniku (rok 2000) se můžeme bavit o tom, zda tento zákon stíhá reflektovat prudký vývoj informačních a komunikačních technologií. Dá se odůvodněně říci, že zákon zdaleka nemohl v době svého vzniku reflektovat vývoj umělé inteligence, takže se dnes zřejmě tápe v porozumění tomu, kdo je vlastně autorem či vlastníkem díla, které pomáhá vytvořit či vytvoří umělá inteligence, a jak se může s takovým dílem oprávněně nakládat.
Autorská práva neřeší zdaleka jen zákony, ale také různé licence, které skoro automaticky odklikáváme při instalaci různých programů, takže je téměř nebereme na vědomí. Nicméně licenční ustanovení možná reflektují současnou situaci lépe než český zákon. V principu můžeme rozlišit licence tzv. „svobodné“ a licence „proprietární“. Tyto skupiny se liší v zásadě různým důrazem na ochranu oprávnění, které říká, co smíme a nesmíme s myšlenkami dělat. Osobně jsem zastáncem svobodných licencí, které proti vlastnictví zdůrazňují autorství. Avšak svobodná licence neznamená automaticky, že dílo je zdarma. Moje fantazie mi často našeptává, že moje mysl je svobodná, ale není moje. Mysl je v mozku úplně autonomní funkce. Já jen rozhoduji, které myšlenky si vyberu, se kterými se ztotožním. Ostatně jazyk jsem se naučil od rodičů a ve škole a také netvrdím, že vlastním češtinu. Proto také říkám, že moje myšlenky nejsou moje. A vyjádřené myšlenky už vůbec nejsou moje. I proto se snažím hodnotit myšlenky, nikoliv autora, neboť vyjádřená myšlenka už není ve svobodném světě pod autorovou kontrolou. A nejdůležitější vlastnost myšlenek na závěr: dobré myšlenky umějí cestovat. Zatímco ty zlé mají krátké nohy.
Foto: Portrét udiveného René Descarta generovaný Open AI
