Ve svém představení na Inspirante jsem mimo jiné napsal, že zahradničím. Dodatečně přiznávám, že jsem práci na zahrádce ke koníčkům přidal proto, ať to nevypadá, že mě zajímá jen rodina a sport. Také se netajím tím, že výsledky mé práce na zahradě jsou mizerné. Výjimkou jsou jablka, česnek a sběr zelených ořechů (vlašských) k přípravě ořechovky.
Občas slýchávám, že když člověk své holé ruce zaboří do hlíny a pracuje s půdou, má to obrovské očistné účinky na psychiku. Nevím, jestli to je mou netrpělivostí nebo nerovností, ale já se u takové práce neuklidním. A také u ní dlouho nevydržím.
To už možná na ty mé pocuchané nervy více zabere práce se sekačkou. Člověk sice chodí jako pako sem a tam a čas od času vysype trávu ze sběrného koše do hnědé popelnice, ale výsledek je vidět okamžitě. Občas se i sám pochválím a pronesu, že takový pažit nemají ani na posvátném fotbalovém stadionu ve Wembley.
Letos, musím přiznat, šel trávník trochu stranou. Kamarád Josef viděl loni na podzim chřadnoucí políčko a nabídl mi pomoc. Přivezl dokonce v kbelíku kravský hnůj i cererit, zahradu také brzy po zimě pořádně poryl a zušlechtil. A po zmrzlých začal sázet. Přinesl sazeničky rajčat i salátu, já donesl okurky a papriky. Hned zpočátku jsem Pepovi sdělil, že mu zahrádku svěřuji do péče. Bude se o ni starat a to, co vypěstuje, bude výhradně jeho.
Po pár týdnech kamarád začal políčko zanedbávat, plevel bujel jako o život, tak jsem musel občas přidat ruku k dílu i já. Nakonec se Josef z letošního „pronájmu políčka“ odhlásil se slovy, že nestačil zahrádku na jaře pořádně prokypřit, takže tuto sezonu necháme „doběhnout“ tak trochu samovolně a do příprav na tu příští se pustíme, už pořádně, letos na podzim.
Musím přiznat, že mě trochu zaskočil, protože třeba rajčata vypadají celkem slušně, sklidili jsme už i jednu cuketu, dokonce to až do včerejška vypadalo, že bychom se mohli těšit až z pěti paprik.
Ještě jsem zapomněl zmínit jednu důležitou věc. Totiž, že jsem políčko pro pěstování zeleniny a bylinek oplotil sám někdy před pěti šesti lety. Podle toho i vypadá. Někde měří metr dvacet, jinde jsem použil nižší, tzv. myslivecký plot. Psi, které jsme chovali dříve, to respektovali, políčko nechávali na pokoji.
Myslel jsem, že to bude platit i pro naši před rokem pořízenou slečnu plemene čuvač. Jak jsem zjistil v noci z poslední červencové neděle na poslední červencové pondělí, zmýlil jsem se. O půl třetí ráno mě probudil hlasitý štěkot. Marně jsem v šeru prohledával, odkud vychází. Nakonec jsem se dostal až na zahrádku. Čuvačice dorážela na ježka stočeného do klubíčka a chtěla mu ukázat svou převahu.
Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem zapeklitou situaci vyřešil. Ježek byl i s domluvou, ať k nám už nelozí, přemístěn za plot do parku, Julka odešla poslušně z políčka pootevřenými vrátky a já jsem až do rána už „nezabral“.
Ale i díky rannímu přivstání jsem mohl pozorovat, že Julka má novou zábavu. Přeskakovala plot zahrádky sem a tam nejen s lehkostí, ale i s velkou radostí. Na rajčata ani další zeleninu při tom svém dovádění ohledy nebrala. Když jsem s novým stavem věcí seznámil Pepu, suše pronesl, že nejdříve tedy budeme muset udělat pořádný plot. Ale rychle a rázně dodal, že v těch jeho plánech, že už v příští sezoně bude úroda na zahrádce bohatá, se nic nemění…
Foto: Břetislav Lapisz
