Nálada v autě, ve kterém jsme se počátkem minulého týdne vraceli s manželkou z nákupů, byla nevalná. Při poslechu zpráv v rádiu jsme si jen povzdechli, že se svět musel úplně zbláznit. A v podobném duchu jsme pokračovali. To když jsme si začali vyjasňovat, co a kdy je třeba udělat a opravit v naší domácnosti. Jak mám ve zvyku, postěžoval jsem si na únavu, nadbytek práce a podobně. Pak už jsme raději mlčeli.
Když jsme na červenou zastavili na jedné z nejrušnějších křižovatek, bylo venku už typické podzimní přítmí. Ale nemohli jsme si nevšimnout postaršího muže, který přes přechod pro chodce tlačil vozík. Invalidní vozík. V něm seděl mladý muž přikrytý dekou. Díval jsem se na ně jen pár sekund, pak blikla zelená a já se rozjel.
Vzpomínka na dvojici, asi otce se synem, kdoví, která to určitě nemá v životě jednoduché, se mi vybavila předevčírem. To už se stmívalo dříve, před šestou večer, a já se shodou náhod opět ocitl na stejné křižovatce. U přechodu pro chodce jsem si jen letmo všiml invalidního vozíku. V něm seděla mladá žena, které upravovala bundu asi její maminka. Tentokrát jsem neměl čas na pozorování, protože jsem křižovatkou projížděl na zelenou. Dojel jsem domů, zaparkoval a ani jsem nevytáhl klíček ze zapalování, hned jsem zasakroval. Naši čtyřnohou hlídačku zase jednou přiměl obsah popelnice k vylomeninám. Takže ji povalila a způsobila v okolí binec, až hanba. Vynadal jsem jí, navlékl gumové rukavice, obsah naházel zpátky do nádoby a pro jistotu jsem ji přemístil za plot, stejně zítra dorazí popeláři.
Doma jsem se jen převlékl do montérek a už jsem zamířil do sklepa, abych přiložil do automatického kotle. A jako obvykle jsem špačkoval, co to je za automatiku, když se z každého přitápění vracím špinavější než havíř. Když jsem si otevíral pivo v plechovce, kterým při zatápění občas spláchnu uhelný prach, zničehonic se mi připomněla letmá setkání s už zmíněnými dvojicemi na křižovatce. A tak jsem se posadil a přemýšlel. O tom, co se jim mohlo stát, kolik té každodenní tíhy musí unést a jak statečně to své trápení zvládají. Netrvalo dlouho, když jsem si zase jednou uvědomil, že přitápění ve sklepě ani to, že se ochladilo a musím začít topit, dokonce ani to, že v našem marketu už vyprodali uherák, co měl být ve slevě, nepatří mezi starosti, které by mě měly psychicky „vykolejit“.
Tak jsem si zase jednou slovně nafackoval, ještě jednou jsem svlažil ten uhelný prach a pomalým krokem jsem se vracel ze sklepa snad trochu pokornější a s pocitem, že k velkému lamentování nad svým životem zatím fakt žádný důvod nemám.
Foto: Pixabay
