Cestou životem sbíráme různá ocenění. Mohou mít podobu čistě lidskou a niternou, některá více oficiální a mediální. Poplácání po rameni, diplomy a medaile vzbudí emoce, jsou chvilku aktuální, blýskavé. Předměty mají čestné místo ve vitríně, na polici, jsou zastrčené v šuplíku, ale pokud si později sotvakdo vzpomene…
Je uspokojivé, přínosné a záslužné umět své řemeslo pořádně. Nebo zvládnout jednorázový počin či udělat dobrý skutek natolik obdivuhodně, že už si zaslouží veřejné fanfáry. Jen někdy zůstává rozum stát, ale to nechme dnes stranou. Pochvala jistě potěší a motivuje.
Někteří jdou ještě dál – ceny, sošky a finanční odměny jim dělají natolik dobře a ženou je vpřed, že je programově sbírají. Pyšně prezentují. Co je však největší frajeřina? Když u toho všeho mají dobré srdce i úmysly, zůstávají skromní, do jisté míry i pokorní. Takové hodnoty jsou vzácné opravdu jako… no jako sůl!
Jenže rok s rokem se sejde, někdy stačí mnohem kratší doba, a frnk! Sláva i vzpomínky jsou tytam. Vyblednou. Přijdou noví vítězové, nové tváře. Někdy vůbec nejsou špatná ohlédnutí zpět. V rychlosti a dravosti, kterou se v současnosti dějí životy, nezapomínat na dřívější výjimečné a záslužné skutky, ale hlavně na jejich původce, průkopníky, skvělé mozky, osvícené duše.
Mrzí mě, že někteří se dočkají až posmrtně, nebo dokonce vůbec. Bohužel jsou rovněž ti, kterým se chvíle vzájemnosti a určitého druhu slávy dostalo sice za života, ale jakmile se museli vydat na druhý břeh, netrvalo dlouho a… zem se zároveň slehla také po úctě i památce.
Nevytěsňujme, že ta nejvzácnější a nejryzejší ocenění se dějí a zůstávají jen v našich srdcích, myslích a vzpomínkách.
— Nikdy nezapomínej na to, že jsi jen malou částí v celém velkém vesmíru. —
— Ještě chvíli a zapomeneš na všechno, ještě chvíli a všichni zapomenou na tebe. —
Marcus Aurelius (oba výroky)
Foto: Pixabay
