Na sloupek musí mít člověk nápad, zažít něco vtipného, setkat se někým zajímavým nebo blízkým. Mě ale v posledních dnech zlobilo bolavé koleno, tak jsem pobýval většinou doma. A to pak jednomu zlenivějí nejen svaly, ale i ty buňky v palici, které mají na starost myšlení a nápady.
Ale první únorovou neděli jsem se probudil plný odhodlání. Abych se dal do pohody, vyrazil jsem si na kratší procházku. Vydal jsem se pár stovek metrů od našeho domu a zamířil jsem na lávku pro pěší, která vede nad rušnou silnicí na Slezské Ostravě. Z lávky se dá skoro dosáhnout na fotbalové hřiště stadionu Bazaly. Baník už sice deset let hraje své zápasy ve Vítkovicích, ale já jsem zavzpomínal na mače, které jsem na Bazalech zažil a viděl na vlastní oči. Ať už to byla Valencie s tehdejší argentinskou hvězdou Kempesem, Bayern Mnichov s Rummeniggem a Breitnerem. A také jsem si uvědomil, že to už letos bude jedenadvacet let, kdy Baník naposledy urval titul ve fotbalové lize.
Než jsem pokračoval v procházce, ještě jednou jsem se podíval na stadion, kam, aspoň podle plánů to tak vypadá, se Baník do čtyř, možná pěti let má vrátit. Při představě, že fandím jako o život a sleduji, jak Slezané přejedou nejen Plzeň, ale i Spartu a Slavii, jsem pokračoval v procházce tempem, které mi připadalo jako svižné. A protože u mě i nadšení a odhodlání procházejí žaludkem, zastavil jsem se v nedalekém supermarketu. Do vozíku jsem skládal čerstvé pečivo (nezapomněl jsem ani na křupavé croissanty), tenké plátky šunky ze Schwarzwaldu a plátkový sýr. Cesta domů mi trvala jen několik minut.
Bleskově jsem uvařil kávu a pak jsem dva croissanty jemně potřel máslem, přidal plátek eidamu, dva plátky uzené šunky ze Schwarzwaldu, proužky papriky a kolečka z okurky. Protože rád snídám ve svém pokoji, přinesl jsem si talíř a uložil jej opatrně na nízký noční stolek. Jen jsem si odskočil do kuchyně pro kávičku.
Ve snídaňové euforii jsem zapomněl na Amálku. Tak se jmenuje naše jezevčičí slečna. I ona má croissanty ráda a kvůli šunce by možná šla i do souboje. Abych to neprodlužoval, ten křupavý croissant mi zbyl jen jeden. O druhý se postaralo trpasličí plemeno psa velikosti počítačové klávesnice. Navíc mě Amálka zdiskreditovala v očích manželky i potomků, protože začala ječet dříve, než jsem se jí dotkl, jenom jsem ji zlobně okřikl. Rodina věří jezevčíkovi a o mně prohlašuje, že jsem ji necitlivě nakopl, což pravda není. Asi budu muset vyrazit na další uklidňující procházku…
Foto: autor
