Miluji svůj domov. Miluji ho dokonce natolik, že z něj nerada odcházím. Pokaždé při odchodu zažívám úzkost z opouštění svého bezpečného přístavu.
Skoro každá fobie má dnes své jméno a tahle není výjimkou. Možná ji znáte – agorafobii. Lidé si často představí strach z otevřených prostor, v praxi je to spíš strach ze situací, kde by se mi mohlo udělat zle a nepůjde se snadno zdekovat, nebo nebude po ruce pomoc. A taky strach, že u toho budu působit… no, řekněme, příliš výrazně.
U mě je agorafobie v pásmu, se kterým se dá pracovat. Někdy míň, někdy víc.
Příklad silné agorafobie jsem viděla v jednom seriálu: paní nevycházela z domu vůbec. Pak ji okolnosti donutily překročit práh. Jakmile se jednou „nic nestalo“, zkusila to znovu. Další den. A další. Až došla nejen před dům, ale nakonec až k obchodu. Krásný pokrok, dojetí, fanfáry… Paní štráduje ulicí zpátky, ale vtom rána – pár metrů za ní leží doutnající kus křídla z letadla. Takže to, že máte agorafobii, ještě neznamená, že venku nečíhá nebezpečí. Někdy číhá. A někdy jde i o život.
Ale teď vážně. Být neustále doma není dobré, a to nejen z praktických důvodů. Pracuji z domova, takže technicky to jde, ale vím, že mi hrozí vyhoření z monotónnosti. Prostě ponorka.
Po pár dnech doma začnu vidět všechny neduhy svého hnízda, pak své, muže, fenky, dveří i kumbálu. Rozčiluje mě, že kumbál není vyklizený. Rozčiluje mě, že dveře vržou. A rozčiluje mě, že můj drahý dveře ještě neopravil. Rozčiluje mě i to, že mě fenka pronásleduje na každém kroku a loudí o jídlo. Začínám vidět v malých věcech větší peklo. Proto třetí den musím zatnout zuby a vyrazit ven – nejen na venčení, ale dál. Do kavárny, kanceláře, na návštěvu, do lesa, obchoďáku… kamkoliv, kde si odpočinu od svého jinak milovaného hnízda.
Přestože mě venku zatím nepotkalo spadlé letadlo, o nepříjemné situace a trapasy není nouze, číhají totiž na každém rohu. Třeba nedávno, když jsem si jela pro jarní kytici tulipánů, abych přivítala přicházející jaro.
U pokladny zjišťuji, že nemám mobil, kterým obvykle platím. Kartu už nenosím (protože proč bych ji mohla potřebovat, že jo). V peněžence nacházím nouzovou hotovost, hurá! Jenže na samoobslužných pokladnách se platí jen kartou.
Oslovuji zpruzelého manažera. Přehazuje mi nákup na klasickou pokladnu. Omylem tím předběhnu frontu. Cítím pohledy nedočkavců, když k pokladně klusám. Přeji si být neviditelná. Stres stoupá. Začínám se potit, motá se mi hlava.
To by ale nebyl správný den blbec: u kasy se dovídám, že jsem si hotovost v tom stresu špatně přepočítala. Chybí mi asi stovka.
Něco musím vrátit.
Pokladní už je otrávená, paní ve frontě pobavená, já propadlá do země. Snažím se myslet, ale mozek vypíná. Strnule pár vteřin koukám do nákupní tašky. Co vrátit? Co je nejdražší? Pak mi to doteče. Kytka, kterou jsem chtěla především. S těžkým srdcem ji vracím pokladní, která na mě kouká stylem co je tohle za člověka. Beru nákup a utíkám jako Forrest Gump až domů.
Jenže před vnitřním pocitem se jen tak utéct nedá. Nepříjemno se mě drží jako klíště celé dopoledne. Úzkost při odchodu ještě překousnu, s tím tak nějak počítám. Počítám ale i s tím, že se venku časem rozpustí. Ne, že si ji přinesu domů v ještě větším balení.
Když jsem byla hospitalizovaná, měli jsme za úkol „otužovat se“ – záměrně se vystavovat obávaným podnětům. Někdy prý pomůže i cílený trapas. Já se otužuji spíš necíleně, zato vytrvale. Sbírku už mám slušnou. Úzkost mi občas vypíná hlavu, což je živná půda pro trapno. Mám tak trochu patent na trapasy.
PS: Další týden jdu úmyslně do stejného obchodu a kytku si vítězoslavně kupuji. Všechno proběhlo hladce, až mi ten trapas skoro chyběl. Ale opravdu jen skoro. Navíc stejně vím, že mě dřív nebo později čeká další.
