S postižením je prý třeba bojovat. Se říká ve veřejném a mediálním prostoru. Dobře to vypadá a přinese to patřičný zájem, lajky a odezvu. Napadlo vás ale někdy, jak hloupé, prázdné a krutě zjednodušující tyhle proklamace vlastně jsou? Předně dovolte otázku – s kým nebo čím mám bojovat? A o co? A můžu s tím někdy přestat? Mám bojovat sama se sebou, s bolestmi, se spasmem, se ztrátou rovnováhy, se schodama a nekvalitníma botama? S vystrčeným zadkem, vtočenou

Stojím, hlavu na kolenou, dejchám. Nebolí nic. Divný. Možná jsem mrtvá. ☺ Klepou se mi nohy, za zády mám gauč a před sebou telku. Zapnutou. Běží tam pořad pro ženy nebo muže se zálibou v galanterii. To dám. Myslím. Doufám. Ovladač daleko. Detail na ženu v běžné domácnosti, čili obří kuchyň, krb, zahrada, po ruce tavná pistole, korálky, karton, židle vhodná ke zbrusu a renovaci, za zády mísa s banány, na

Když máte odmalička diagnózu, je potřeba brát spoustu věcí vážně. Velmi vážně. Ale posedlost téhle civilizace váhou je přinejmenším na pováženou. 🙂 Když se narodíte, jsou všechna ta čísla předmětem bujarých oslav. Kdybych ale věděla, že to je v podstatě jediná možnost, kdy mi někdo bude veřejně tleskat za to, kolik vážím, a bude nervózně vyhlížet každé deko navíc, chtěla bych si to užít víc. Mnohem víc.

Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko těžko dělá jednotlivý pohyby. Ano,

Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂 Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden radil a několik

Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť. Na bus se obouvám o půl hodiny dřív. Nandám si zimní