Jsou texty, ke kterým se odhodlávám dlouho. A to je dobře, aspoň může přijít překvapení. Mám ráda StarDance. Pár řad jsem viděla od začátku do konce, některé mě laply až v polovině, jiné úplně minuly.  Baví mě ten nápad, atmosféra, krásný šaty, hudba, humor, pouto a vývoj. Hlavně ten vývoj. Jako divák ani nepotřebuju, aby někdo tančil vysloveně hezky, ladně nebo dobře, všímám si spíš toho, jak to

Mám to prej dobrý, protože na diagnózu odmalička jsem už přece zvyklá. Chápu, že se handicap od narození může lidem po úrazu nebo po nemoci s vážnými následky jevit jako menší rána, dokonce jsem si to sama kdysi myslela. Ale nic není dál od pravdy. Kdybych mohla změnit jedinou věc, vymazala bych ze světa porovnávání. Když je na tom někdo špatně, neznamená to, že je na tom někdo

Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá. Tak dobrá, až jsem téměř neviditelná. Hele, jako dieta dobrý, ale k životu to není. Velká část hovorů začíná něčím jako mám problém, tak jsem si na tebe vzpomněl nebo potřebuju někoho, kdo to zvládne, a ty tyhle věci umíš. Trvalo mi

V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na mně vidět. Pořád je tu zoufale moc lidí, co si myslí, že když nemáte rovnováhu, sami nejste rovnovážní. Nestojíte na vlastních nohách, nepotřebujete žít běžný život a hlavně vám to zrovna moc nemyslí. Přece se o vás někdo stará, berete od státu

Předvolební nálada plná hesel a průzkumů mi připomněla dotazník, co zkoumal přístup zaměstnanců a zaměstnavatelů k lidem s handicapem. A dobře mi z něj fakt nebylo. O to víc, že si agentury kolikrát myslí, jaké tím vlastně konají dobro, protože zkoumají naladění a přístupnost ve společnosti, připravují si půdu a otevírají lidem hlavy.  Houby. Snaha se sice cení, ale když je dělaná takhle, původní dobře míněnej záměr z ní vyšumí. Zaměstnanec s handicapem nemá být předmětem

Vejdu do předsíně, rozhlídnu se a vestoje na plameňáka si zkouším sundat boty.  Hostitele to zmate, protože v ostrém úhlu setrvávám příliš dlouho. Talíř s koláčem umístím neplánovaně na zem hned vedle rukojeti deštníku, takže není jasný, jestli hodlám cvičit, modlit se, nebo něco fotit.  Abych se cítila domácky, položí vedle mě pantofle a crocsky. Já nic.  Potřebuju chodit v ponožkách, protože mi otevřené erární boty na noze nedrží. Kanady

Nakupovat je někdy zbytečně výzva. Přitom by kolikrát stačilo udělat prostor, zpomalit nebo zákazníka prachobyčejně obsloužit a všímat si ho. Bizár první. Vchází do obchodu. Teda vchází. Spíš tam vpadne, protože ve dveřích je práh, schod a jediné, čeho se dá chytit, je prosklená vitrína. Auvajs. Balanční cvičení ale nikdo neocení, s nedočkavci za zády a neurotiky na zádech musí rychle diktovat, co si dá. Následuje platební macarena, při které