V prvním díle tohoto exkluzivního seriálu, při jehož čtení nezemře ani jedno koťátko, jste se dozvěděli, že máte cvičit, kalit a dávat si absinth s tatarkou. V druhém díle si tuto plejádu užitečných rad rozšíříme.
Jeho smrt je považována za symbolický konec klasicismu. Bývá považován za jednoho ze „svaté trojice“ klasicistních skladatelů (Haydn, Mozart a on). Zároveň otevřel dveře romantismu. Udělal pro hudbu tolik, a přitom byl od určitého věku prakticky neslyšící…
Jste mladý, krásný a úspěšný. Užíváte si života. Kalíte jak multivitamin. Najednou se vám ale začnou dít divný věci: třeba hůř vidíte, máte problémy s rovnováhou a tak. Ze začátku to přičítáte výše zmíněnému pokusu o to být multivitamin, pak přijde ještě pár eskapád, jdete k doktorovi, pak na magnetickou rezonanci a po ní vám sdělí: „Máte roztroušenou sklerózu…“
Jste mladý, krásný a úspěšný. Užíváte si života. Kalíte jak multivitamin. Najednou se vám ale začnou dít divný věci: třeba hůř vidíte, máte problémy s rovnováhou a tak. Ze začátku to přičítáte výše zmíněnému pokusu o to být multivitamin, pak přijde ještě pár eskapád, jdete k doktorovi, pak na magnetickou rezonanci a po ní vám sdělí: „Máte roztroušenou sklerózu…“
Vstávám v šest. Sprcha. V našem vztahu s tímhle zařízením jsem já ten submisivní. Ale není čas o tom přemýšlet, už musím vylézt, hodit na sebe nějaké šatstvo… Sedám ke stolu. Co… ? Něco… Jako kdyby… Něco jako kdyby mi chybělo… Ale jistě! Uvědomím si a doběhnu si do ledničky pro energeťák, ze kterého si mocně přihnu. Teď jsem kompletní. Teď už můžu cokoliv. Teď píšu tenhle sloupek a v hlavě mi
Mezi jeho přezdívky patřilo třeba označení „The Genius“. Mezi jeho hity patří písně jako „Hit The Road Jack“, nebo „Georgia on my Mind“. Ani jednu z těchto písní však nenapsal, proslavila jej především síla jeho interpretace. Ano, Ray Charles byl génius.
Myslíme si to o sobě svým způsobem všichni. A snažíme se to (občas velmi vtipně) dokázat. Ať už sami sobě, nebo okolí. Všechny nás provází utkvělá potřeba dokola vyjadřovat svůj názor, abychom ho o něco později přehodnotili a poté s chutí kvokali dál a posléze ho zase přehodnotili a posléze zase kvokali něco jiného. Handicapovaní si myslí, že by měli být víc slyšet. Matky s dětmi si
Slýchávám to, co paměť sahá. No… dobře, to možná přeháním, ale stejně: už v prvních ročnících základky slova „drž hubu“ učebnou zněla s minimálně stejnou frekvencí jako úvodní motto každé hodiny: „Můžete si sednout.“ (Což mi připomíná, že trvání tohodle „pozdravu“ vyučujícímu na základkách a středních je fakt parádní ujetina.)
Šeredná zrůdo! Tahle slova slyšel takřka nepřetržitě. Každý den. Byl na ně zvyklý už od dětství, z domova. Nepřekvapovala ho, dokonce je očekával. Ale stejně o sobě věděl, že je lidská bytost… Co na tom, co říkají ostatní? Jako člověk se narodil, jako člověk žil a jako člověk i zemřel.
Drahý handicapovaný jedinče! Ano, tvůj život je často opravdu o mnoho těžší než život člověka, který ho prožívá bez handicapu, zcela zdráv, ale…
