K oblíbeným kratochvílím fanoušků jakéhokoliv fikčního světa patří spekulace o tom, jaká je ta či ona postava zač, pokud to autor neuvedl. Zažila jsem diskuze o homosexualitě Albuse Brumbála i o postižení Suzanne Warren. A nedávno i o možném autismu Elle Woods z filmu Pravá blondýnka.

Doneslo se mi, že dojíždět do práce je pro mě výhra, protože aspoň mám nějakou rehabilitaci. To fakt ne. Prací si na ni možná tak zajistím prachy, ale tím to hasne. Cvičím jinak a figuru se snažím udržet třeba tím, že mám na dveřích lednice fixou napsáno Manžel je novej větrník. Marně.

Chronická nemoc je jako divoká jízda na horské dráze. Jeden den jste jak v extázi, že je vám dobře a nic nebolí, den druhý je naopak na průstřel hlavy. Bolestivé uvědomění, že moje nemoc je tu se mnou ať se děje, co se děje. Že nemá cenu moc doufat, že to jednou zmizí. Vždyť jsem chronicky nemocná a doktoři mi slíbili, že to budu mít na doživotí. Tak si

„Jdeme na Žižkovskou věž,“ vybalí na mě. Mám sice umytou hlavu i náušnice, ale taky džíny. Zkusím tedy jemně protestovat, což je zbytečný, protože on je má taky. Svoje, ne moje. Ležérní elegance, chápu.