Díky dětské mozkové obrně umím jednu věc fakt božsky. Rozbít si málem hubu bez cizího zavinění. Zas jsem ho potkala a všechny svý síly vyplácala na trojboj narovnat, vyprsit, zatáhnout břicho. Prošlo by to, akorát jsem zapomněla, co dělá spodek. Můj, ne jeho. Takže jsem dost vysoko nezvedla špičku. Škobrtla jsem, ztratila poslední zbytky rovnováhy a rozplácla se mu k nohám. Snila jsem o tom, ne, že ne. Jen ne na

Podzim otevřel dveře a letní lásky vzaly definitivně roha. Tento text však nebude ani o melancholii, ani o tom, jak se jí vyvarovat… Dneska si pojďme vzít na paškál věci, na který se prostě vykašlete. Obzvlášť, máte-li RS.

Inspirujte se dalším hezkým zážitkem. Tentokrát o tom, kolik nenápadných podob má pomoc a komu je vlastně určená. 🙂

Hojení ran je pro mě velkým tématem. Od nepaměti s Crohnem jsem konstantně řešila abscesy a píštěle. Hnisavé rány, které celkem zásadně komplikují život, dost bolí a vyléčit je trvá dlouho. Minulý rok jsem čtyři měsíce řešila komplikace s parastomálním abscesem, který se proklubal do píštěle. Absces se rozřízl, do rány se vložil drén, který pomáhal odvádět hnis z rány a zabraňoval opětovnému zapouzdření. Jakmile se ale z abscesu stala píštěl a ránou začala

Já jsem velmi pro internetové diskuze. Dokonce jsem o tom napsala několik textů, abych parafrázovala jeden populární mem. Nicméně tyto diskuze mají i své stinné stránky, tím spíš pro autisty, a proto jsem se rozhodla, že vám o nich povyprávím.