Být perplex má pár výhod. Tedy dvě. Jednou z nich je to, že můžete legálně předbíhat. Teoreticky. Než se jako nejpomalejší doplazím dopředu, zastoupí mi cestu studenti nalepení na mobilech, maminka s kočárkem, dělník se zbytkáčem, pankáč se dvěma dobrmany a klub českých penzionovaných turistů s holemi. Neperu se a uhnu.  Přinejhorším si lehnu autobusu na střechu. Stejně se mám protahovat a být na čerstvém vzduchu.

V prvním díle tohoto exkluzivního seriálu, při jehož čtení nezemře ani jedno koťátko, jste se dozvěděli, že máte cvičit, kalit a dávat si absinth s tatarkou. V druhém díle si tuto plejádu užitečných rad rozšíříme.

Sedím na meetingu Nordické stomické asociace (NOA) ve Finsku a poslouchám přednášku místní stomasestry. Vysvětluje, jak zrovna dnes pomohla novému pacientovi předejít hnisavému podráždění pod podložkou, když mu sama zavolala a zeptala se ho, jak se mu daří. Po chvíli konverzace se přiznal, že má okolí stomie zarudlé, začalo krvácet, něco nebylo v pořádku. Okamžitě si ho pozvala na vyšetřovnu a vybrala nové pomůcky. Problém vyřešen.

Kvůli diagnóze šilhám. Prý při tom vypadám roztomile zranitelně. Já ale chci podmanivý, silný a souměrný pohled. Jen si zkuste pošilhávat po vyšším platu. A celý život odpovídat na otázku: „Kam se ti mám koukat?“ Ou, začněme obličejem, na výstřih se málo známe.