Toto pondělí byl velký den: čekalo mě první sezení u nového psychiatra. Jelikož jsem přestala být spokojená se svojí současnou doktorkou, dostala jsem doporučení na odborníka na diagnostiku a medikaci. A protože jeden ze svízelů, který mě v poslední době trápil, bylo podezření na (ne)vhodnost momentálně nastavených léků, neváhala jsem a k novému doktorovi, který sídlí v Mělníku kousek za Prahou, jsem se hned objednala. Musím říct, že ten den před termínem jsem byla dost nervózní. Dostavily se klasické příznaky, kterým při větším stresu čelím, a sice únava, malátnost a úzkost. Obávala jsem se, jak mi doktor bude sedět, jak bude seznamovací sezení probíhat (přece jen od první návštěvy mé dosavadní psychiatričky už uběhla nějaká doba a já si to již přesně nepamatuji), co všechno po mně bude chtít slyšet. Nahrávalo mi to, že jsem s sebou měla čerstvou lékařskou zprávu, kterou jsem si vyžádala v nemocnici, kde jsem byla před lety dvakrát hospitalizovaná. To byl další stresor – vrátit se zpět na místo, kde mi bylo nejhůř, kde jsem byla v ohrožení života a ne úplně ve stavu, na který bych ráda vzpomínala. Vybavily se mi nějaké vzpomínky z té doby, navíc jsem musela čelit mechanickým dotazům doktora při nabírání anamnézy (čemuž jsem se samozřejmě nevyhnula ani u psychiatra z Mělníka) a celkově to bylo psychicky vyčerpávající. Kouzlo nechtěného ovšem byla cesta do nemocnice, kdy jsem na tamním dvoře potkala velblouda (ano, skutečně – nešlo o halucinaci). Pak jsem se v médiích dočetla, že to byl happening ohledně upozornění na stravující sucho a vedra, kterým teď všichni čelíme. 

Inu, odešla jsem s pořízenou, lékařská zpráva v kapse, a tradá za novým doktorem. Dopadlo to dobře. Dorazili jsme na místo o chvilku dřív, tak nás pan doktor vzal ještě před termínem a sezení mohlo začít. Trvalo zhruba 40 minut a musela jsem převyprávět téměř celý svůj život – dětství, školu, práci, partnerský život, nemoci –, zkrátka celková anamnéza, aby doktor měl přehled a mohl se mi nadále věnovat. Nebudu lhát, místy to bylo náročné. Každopádně psychiatr byl profesionál a zároveň působil lidsky, takže jsem neměla problém se sdílením. A nakonec se mi ulevilo. Cítila jsem se vyšťavená, ale uvolněná, byla ráda, že jsem si některé věci připomněla (a zjistila, kolik si toho nepamatuju) a něco si i uvědomila. Věci se daly do pohybu, dostala jsem nové a (snad) lepší léky (ač všichni víme, že předepisování psychiatrické medikace je spíše taková ruská ruleta s předivem individuálních reakcí toho kterého pacienta na ten který lék, ale s tím počítám) a dostala jsem i kontakt na psychologa, který mi udělá psychologické vyšetření jako podklad pro žádost o invalidní důchod – za to jsem opravdu ráda, protože důchod potřebuji. Abych to nějak zakončila: toto sezení pro mě bylo také aktem sebepéče, důkazu, že se starám o své psychické zdraví, a alespoň zdání toho, že se o něj zajímá i odborník přímo k tomu určený. Termín další schůzky mám hned za 14 dní, což je na zvyklosti psychiatrického systému zázrak a já to beru jako velkou naději a motivaci do dalších dní.

Foto: Pixabay

Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!