ENNEA CAFÉ, kavárna, jejíž vznik inspirovaly životy předků

Útulná kavárna ENNEA CAFÉ v Jeseníku letos oslaví dvanácté narozeniny. Nachází se naproti parčíku na náměstí Svobody v místech, kterému místní neřeknou jinak než starý autobusák. Vznikla v místech historicky původní zástavby. I proto se její majitelé Eleni Akritidu a Petr Víša snažili zachovat co nejvíce z původního.

Jak mi hned v úvodu říká usměvavá Eleni za souhlasného pokyvování jejího sympatického muže Petra, byla přestavba prostorů na kavárnu velmi náročná. Vidina stolku s horkou kávou a spokojených zákazníků, kteří konejšeni příjemnou hudbou relaxují výhledem do protějšího parku, však byla velkou motivací.

„Můj tatínek rád vařil lidem kávu. Ti, kdo ho pamatují, na něj přesně takto vzpomínají. Pořád se všech ptal, jestli by si nedali frappé. Pocházel z Řecka, jeho rodiče se do Jeseníku dostali zhruba před sedmdesáti lety, když doma zuřila občanská válka mezi komunisty a monarchisty. Uprchlíky tenkrát přijímalo nejen Československo, ale i Polsko a třeba také Maďarsko. Prarodiče přišli ze severní části Řecka poblíž bulharských a makedonských hranic. Táta se už narodil v tehdejším Československu, ale v jeho povaze, v jeho chování a vlastně v celém životě jej provázely geny předků. Byl to velmi citlivý člověk, muzikant, měl rád lidi i společnost a celý život žil tak trochu rozkročený mezi Řeckem a Českem. Až s odstupem si pamatuji, že se často necítil v Jeseníku šťastný, táhlo ho to zpátky do Řecka. Maminka je Češka. A ve mně se tak smíchaly geny od obou rodičů,“ říká v úvodu spolumajitelka kavárny ENNEA.

Když se nadechuji a chci se začít ptát na další otázky, Eleni mě s omluvným gestem přeruší a nabízí mi kávu. Pak už začíná popisovat, proč se vlastně se svým mužem Petrem rozhodli pro kavárnu.

V kavárně si plním své sny 

Eleni Akritidu vystudovala na Filozofické fakultě Ostravské univerzity češtinu a žurnalistiku. „V posledním ročníku vysoké školy jsem otěhotněla a pak se nám s Petrem narodila dcera Marjani. Chvíli jsem učila, pak jsem byla zpravodajkou Českého rozhlasu v Olomouci. Ale ani jedno z těch povolání mi nesedlo. Cítila jsem, že je pro můj život důležité, abych měla důvod vážit si svých nadřízených. A to se pořád nějak nedařilo. Byla jsem nešťastná. Petr mi tehdy řekl, že když nejsem spokojená, že to mám změnit, že takový život nemá smysl. To už se začínáme blížit k tomu, jak to bylo s počátky kavárny, nebojte,“ usmívá se Eleni a já, přestože bývám občas poměrně netrpělivý, se přistihuji, že se mi to vyprávění majitelů kavárny dobře poslouchá, takže je velké štěstí, že mám zapnutý diktafon. Nějak jsem totiž zapomněl zapisovat, což obvykle dělám, protože mě diktafon při nabírání rozhovoru už jednou zradil.

Dozvídám se, že historický dům z roku 1835 si vyhlédla maminka Eleni. Ta je profesí výtvarnice a v současné době v domě provozuje svou výtvarnou školu. „Pocházela ze statku a život v paneláku, kde jsme do mých osmnácti let žili, pro ni nebyl to pravé ořechové. A také moc toužila po svém ateliéru. Cestou do práce chodila pravidelně kolem. Cítila, že toto místo má svou atmosféru a své kouzlo. I když to byl tehdy zčásti vybydlený a hodně zanedbaný dům. Jednou ho pohladila a řekla si – ty budeš můj. Byla natolik odvážná, že byt v paneláku prodala a ten dům nakonec koupila. Táta žil v této době v Řecku, takže byla samoživitelka,“ pokračuje Eleni Akritidu.

Jak dodává její muž Petr, byla přestavba domu náročná, ale probíhala v tvůrčím duchu. „I když byl dům v době, kdy jsme se do jeho úprav pouštěli, zhruba 170 let starý, třeba trámy na stropě byly zdravé. Podařilo se nám je očistit a udělat z nich dominantu budoucí kavárny. Hned v počátku jsme věděli, že malá okna se pro naši plánovanou kavárnu nehodí, že musí být co největší. Bylo třeba prostor prosvětlit. Ta velká okna byla pro nás důležitá nejen kvůli tomu, že dům je situován tak, že tu sluneční paprsky dosáhnou jen dopoledne. Inspirací nám byly kavárny, jejichž hosté mají možnost pozorovat dění na ulici,“ vysvětluje Petr Víša a přidává i úsměvnou příhodu, která je důkazem, jak byla přestavba náročná: „Když se mi podařilo probourat skrz mohutnou zeď vedoucí do průjezdu, ve škvíře se objevil zvědavý čumák našeho psa.“ 

Eleni přiznává, že v té době příliš neřešili nějakou složitou finanční rozvahu: „Půjčili jsme si snad u všech bank. V době, kdy jsme kavárnu otevírali, navíc byla ve světě i u nás hospodářská krize. Ale ani to nás neodradilo. A říkám si, že to tak mělo být. Pokud bychom se totiž zabývali myšlenkami, že se náš plán nepodaří, asi bychom do toho všeho nešli s takovým odhodláním.

Zákazníci objevovali kavárnu pomalu

ENNEA CAFÉ otevírala v listopadu 2010 a první tři roky byly, jak se Eleni a Petr shodují, docela krušné. Lidí, kteří chodili za dobrou kávou, bylo totiž málo. „Bývaly dny, kdy jsem byla v kavárně i dlouhé hodiny sama. Ale po třech letech se to zlomilo, začali nás navštěvovat místní i turisté a tak to pokračovalo až do roku 2019, kdy se návštěvnost vyšplhala na pomyslný vrchol. Pak přišel covid a my se to složité období snažili ustát, jako ostatně všichni. Naše strategie je jednoduchá. Snažíme se co nejvíce využívat produkty místních farmářů a potravinářů, ty se snažíme zakomponovat i do našich dezertů, slaných koláčů, sendvičů a chlebů. Pečeme z máku od místních pěstitelů, když je sezona borůvek, tak nabízíme dobroty s těmito lesními plody, stejně to platí o jahodách i dalším sezonním ovoci,“ pokračuje Eleni. Když se ptám, jestli to není dražší než nakoupit suroviny ve slevě v supermarketu, přikyvuje, že je. „Cestou levných nekvalitních surovin však jít nechceme, to by bylo proti tomu, v co věříme.“

Před deseti lety otevřeli Eleni a Petr vedle kavárny i obchůdek Z OKOLÍ, ve kterém nabízejí nejen výrobky místních šikovných lidí, ale například také řecké produkty: olivové oleje, olivy, koření a další. V regále tam nabízejí také kávová zrnka od NATURPARKU 12.

„Jeseníky jsou odlehlou oblastí, v níž však žije spousta šikovných a tvůrčích lidí. Ten původní záměr byl výrobky od nich nabízet pod jednou střechou, doplnili jsme ho o zajímavé produkty z jiných oblastí. Ale vždy za nimi musí stát zapálený člověk, kterému jde především o kvalitu a poctivost.“

Kavárna, ve které to pořád žije

ENNEA CAFÉ není jen kavárna, její majitelé v ní pořádají akce, na kterých se setkávají místní lidé. „Pořádáme autorská čtení, koncerty, kvízy, výstavy, besedy a přednášky. Petr dlouhou dobu pracoval v místním kině a tu jeho lásku k filmu také zúročujeme. Promítáme filmy, pravidelně se u nás koná festival Severský filmový podzim, jsme součástí platformy dokumentárních filmů KineDok. 

Návštěvníci Jesenicka se k nám obvykle vracejí a často si i docela zajedou. Přivedou své známé nebo příbuzné. Je poznat, že jim k srdci přirostly nejen hory, ale celý region. Jsme za to neskutečně vděční.“ vysvětluje spolumajitelka ENNEA CAFÉ.

V roce 2017 přišla myšlenka uspořádat Malou řeckou pouliční slavnost. „Napadlo nás to s kamarády Lucií a Apostolosem. U kávy, jak jinak. Řekli jsme si, že se blíží výročí 70 let od příchodu řeckých uprchlíků – našich maminek, tátů, babiček, dědečků –, a chtěli jsme poukázat na to, že tehdy, i když to samozřejmě nebylo jednoduché, se Čechoslováci dokázali o uprchlíky postarat. A řečtí uprchlíci naopak ukázali, že jsou pracovití, a dokázali se tady etablovat a navazovat přátelské vztahy s místními. Vzájemné obohacování našich kultur je určitě ku prospěchu všem. 

Začali tedy vařit řecké jídlo na různých venkovních akcích, v kavárně promítali řecké filmy, pořádali řecké kvízy, místní umělci pro ně namalovali pohlednice s tematikou Řecka. „Vybrané peníze ze všech těchto aktivit jsme použili na kámen, který jsme v roce 2019 nechali přivézt z Řecka. Mramorový kvádr ze severořeckého města Grevena tak opsal symbolicky stejnou cestu jako koncem padesátých let řečtí uprchlíci. Byl opracován do ušlechtilých tvarů a položen v parčíku na náměstí Svobody v Jeseníku. Tento památník posvětil místní pravoslavný farář Josef Kratochvíla, a je tak připomínkou několika stovek uprchlíků z řecké občanské války. Z Malé řecké pouliční slavnosti se stala fajn tradice, letos jsme ji pořádali už počtvrté. Ulice před kavárnou ožije hudbou, tancem a jídlem. A sjíždějí se Řekové z širokého okolí,“ říká s úsměvem Eleni a jen pro přesnost dodává, že slavnost se koná každoročně na svátek Cyrila a Metoděje, protože slovanští věrozvěstové dorazili na Velkou Moravu právě z řecké Soluně.   

Eleni hledá své kořeny

Když se mi zdá, že na otázky, které jsem měl připraveny, už odpovědi mám, ptám se Eleni i Petra, jestli by něco nechtěli dodat.

Eleni, jejíž tvář pořád hraje úsměvem, přikyvuje. „A asi to bude pro mě nejdůležitější z toho našeho povídání. Je to asi přirozené, ale čím jsem starší, tím víc mám potřebu se dozvědět více o svých kořenech. A tak možná nevědomky dělám věci, díky nimž mám možnost se k nim přiblížit. I proto možná pořádání Řecké pouliční slavnosti. I proto v kavárně peču baklavu nebo vařím řecké polévky. Proto v obchůdku nabízíme i řecké dobroty. Tatínek byl trochu bohém, některé věci šly mimo něj. Hodně mi chybí, že neměl potřebu nás učit řecky. Hledání kořenů bez znalosti jazyka je dost obtížné. Když si otevřete kavárnu, nepustí vás to na delší dobu pryč, a tak jsme se s Petrem na regulérní dovolenou dostali až po osmi letech jejího fungování. Volba byla jasná, Řecko. Chtěla jsem Petrovi ukázat, s kým žije, a dceři, jaké má geny. Mířili jsme k moři, neměli jsme smluvené ubytování. Bylo už po sezoně, první dva hotely nás odmítly, ve třetím nám otevřel starší pán. Ten nás zavedl dovnitř, ukázal, kde je hlavní uzávěr vody, a nakonec řekl, že až budeme odjíždět, máme dát klíče pod květináč. A odjel. To byl pro mě hodně silný okamžik. A i tady jsem si uvědomila, že sem patřím. Jsem moc ráda, že téhle zemi propadl i můj muž a zážitky z míst, kde žili mí předkové, užíváme společně. Pro mě to moc znamená,“ vysvětluje Eleni a poprvé v průběhu hodinového povídání na chvíli i trochu zvážní.

Petr přiznává, že Řecko bývalo častým tématem povídání. „Dvacet let jsem čekal, než uvidím tuto legendární zemi. Musím přiznat, že když jsme přijeli na hranici a já uviděl nápis Welcome to Hellas, bylo to i pro mě hodně silné. Řecko na mě zapůsobilo ohromně. Vřelost místních obyvatel, krajina, chutě, vzduch, všechno… Takže to objevování země, ze které pochází Eleni, je i pro mě zajímavé a inspirující. Do Řecka teď už jezdíme pravidelně, vždycky po sezoně. Tím, že přímořská letoviska i města a pláže už jsou poloprázdné, a také není už takové horko, mají ty cesty za poznáním své kouzlo. Chodíme do taveren, vaříme si z místních surovin řecká jídla. Řekové jsou vřelí, ale třeba na silnicích jsou dost nedisciplinovaní, semafor nebo zákazy jsou pro ně spíš orientační. Na druhé straně jsou ohleduplní, pustí vás do kolony a ještě se usmějí. Mám pocit, že u nás jsou řidiči agresivnější a sobečtější. Ti řečtí jsou dost výbušní, ale nejsou zlí, jsou naopak laskavější,“ říká Petr a Eleni dodává, že i pro jejich vztah jsou návštěvy Řecka důležité: „Petr už pochopil, že temperament jeho ženy je její přirozenou součástí a že častější projevy emocí k ní prostě patří. A má velké otevřené srdce a duši. I to je Řecko.“

Vysvětlení nakonec: Když jsem po čtvrthodince povídání s Eleni Akritidu a Petrem Víšou pořád slyšel „můj muž“, všimla si Eleni mého nejistého výrazu a vysvětlila: „Jsme spolu dvacet pět let, jen tu svatbu jsme zatím nestihli.“

Foto: Silvie Siatková & Petr Víša