Dovolené, víkendy, svátky, relaxace… Že si chceme po odvedené práci odpočinout a vypnout, na tom není nic zvláštního. Všimli jste si však, jak rozdílné vnímání pracovního režimu a zaslouženého volna se dostaví v rozmanitých situacích a podmínkách? V jistých fázích života pracovat nemusíme, jindy naopak musíme, třebaže ani moc nechceme. Horší je, když aktivní být nemůžeme, přitom bychom tak rádi! Pak je tu ta nejlepší varianta – pracovat chceme a můžeme. Vzpomínám

Tělo. Náš „majetek“ a kotva do přítomnosti. Naše duše je v něm nějak usazena a my jsme nuceni se o ně starat. Moc filozofuji? Možná. Každopádně navážu na předchozí sloupek o oblékání. S létem se více odhalujeme a naše tělesnost se více hlásí o slovo. Kolik lidí, tolik podob těla. Diskutováno je to především u žen a já se vzhledem ke svému genderu budu této tendence držet. Léto je obecně spojováno s volností, štěstím, uvolněností, radostí. Moře, bazény,

Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“ Přečtěte si to ještě jednou. A znova. Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře. Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že jste