Nemám doma televizi. Jelikož jsem teď dva dny přespávala v bytě, kde televize je, měla jsem možnost zakusit, co je tak denním chlebem většiny obyvatelstva – tedy normální televizní program. Kromě stereotypních a trochu únavných (byť nutných) zpráv o koronaviru jsem zhlédla několik reality show, seriál z nemocničního prostředí a také edukativně-zábavný pořad o práci policistů České republiky. Co se týče mých dojmů, jako vytržení ze stereotypu a zábava jednou za čas „za mě dobrý“. Přesto mě nemile zaujalo pár věcí, které bych zde ráda okomentovala.

Kdybych měla obecně zhodnotit nabídku pořadů mainstreamových kanálů, bylo by to asi následovně: jednoduché emoce, přehlídka spodiny lidských charakterů, instantní zábava. Nebudu si hrát na intelektuála a moralizovat: bavilo mě to. Beru to rovněž jako sebevzdělávací činnost, protože se čím dál tím víc přesvědčuji, že ke skutečnému poznání je třeba určité jednoduchosti, sledování světa „zdola“, tedy bez intelektuálního nánosu. Přehlídka toho, co se na televizních obrazovkách objevuje v hlavním vysílacím čase, se tak zdálo jako spojení příjemného s užitečným. Ale nebudu nadále chodit kolem horké kaše. Zaujal mě jeden „nešvar“, který se objevil právě v pořadu o policistech, a shodou okolností souvisel i s duševním zdravím.

Pořad sledoval výjezdy policistů k různým případům a já bych ráda okomentovala případ manželského páru, kdy žena zavolala policii proto, že si její manžel během hádky – už trochu „posilněný“ alkoholem – chtěl ublížit nožem. Zásahová jednotka okamžitě dorazila na místo a snažila se pánovi „promluvit do duše“. Zkrátka mu sebevraždu rozmluvit. A to byl problém. V intervenci policistů se totiž objevily přesvědčovací fráze typu, že „chlapi jsou tvrďáci a sebevraždy nepáchají“ a že hodné manželky jsou tu od toho „aby mužům byly oporou“. To je trochu nešťastné. Ráda bych podotkla, že si jsem vědoma toho, že policisté nejsou psychologové. Domnívám se však, že alespoň základy krizové intervence by mít mohli. Rovněž si myslím, že sebevraždou jsou ohrožena obě pohlaví a stejně tak je běžné, že blízkému člověku by měl být oporou každý, ne výhradně „ženy mužům“. Nejsou to jen nevhodná slova, nad kterými lze mávnout rukou. Jsou to hluboce zakořeněné vzorce myšlení, které mohou být opravdu nebezpečné. Ještě k tomu u veřejných činitelů. Myslím si proto, že základní psychologické vzdělání by se nemělo vyhýbat žádné profesi pracující s lidmi a mělo by být vyučováno na školách co nejdříve. Vzorem nám mohou být například severské země, kde mají hodiny empatie. Můžeme jen doufat, že se něco podobného objeví i u nás.

Foto: Pixabay

Picture of Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ