Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Srovnávání. Děláme to všichni. Pozorujeme, hodnotíme, komentujeme. Co kdo má na sobě, jak se chová, kolik vydělává. Určitě mi dáte za pravdu, že jste se minimálně jednou stali účastníky takovéto debaty (a přisuzovat tuto vlastnost pouze ženám by byl stereotyp). Navzdory všem výzkumům a teoriím sociálních věd si nedělám iluze, že i sami psychologové se těmto návykům myšlení nevyhnou. Minimálně já ne. Vždyť jsme taky jenom lidi… Moje vnitřní psycholožka říká: Důležité je si to uvědomit. To je první krok. A pak hned druhý: Vědět, že ne všechno, co je obsahem našeho myšlení, musí být hned pravda. Myšlenky totiž dokážou být mršky. Je toho celý seznam, ale vezmu to stručně: podceňování, výčitky, nízké sebevědomí. A na druhé straně hned: vychloubání, předvádění, faleš, pomluvy. Chceme před druhými vypadat v dobrém světle. A teď jedna filozofická: Co by však zbylo, kdybychom společnost vypustili? Asi nic valného. Určitě mi dáte za pravdu, že bez druhých lidí se neobejdeme. Jsou součástí naší psychiky, a proto bychom měli věnovat pozornost tomu, jakou váhu jim přisuzujeme a jaké místo v nás zaujímají. Už máte dost mé psychologie? Ještě nekončíme.

To, jak vidíme druhé, často souvisí s tím, jaký vztah máme sami k sobě. Hlavní je být v pohodě sám se sebou, to dá rozum. Na to je však potřeba čas a zkušenosti. Pokud nejsme vyvolení a nemáme darem od boha dechberoucí sebejistotu od narození, trvá to. Nemusím být mistr mindfulness, abych věděla, že trpělivost a shovívavost sám k sobě je stěžejní. Každý děláme chyby a máme i své stinné stránky. Nalijme si čistého vína: každý občas zalžeme a občas někoho pomluvíme. Přestože víme, že bychom neměli. Cítíme se potom špatně, ale naše chování je silnější. Není třeba si hrát na svaté. Jako vystudovaná psycholožka konstatuji, že je velmi pravděpodobné (vezmeme-li v potaz průměrného člověka), že druzí se chovají minimálně stejně špatně jako my. A to není alibismus. Je totiž fakt, že lidé, co si příliš vyčítají své chyby, se zbytečně trápí. A ti, co mají svědomí čisté, by do něj občas měli nakouknout. Ponaučení? Mějme se rádi a chovejme se k druhým tak jako sami k sobě.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!