Nebudu psát o energetické krizi ani o diskutovaném případném blackoutu. Dnes mám na mysli světlo uvnitř každého z nás. To křehké i silné světlo, které se nám někdo může pokusit zhasnout. Jenže my to tak nesmíme nechat!
V něžném a moudrém čtení knihy Dalajlamova kočka mě mimo jiné zasáhl zmiňovaný výrok Alberta Schweitzera, který v roce 1952 obdržel Nobelovu cenu za mír. „Někdy naše světlo pohasíná, ale pak se setkáme s jinou lidskou bytostí a naše světlo se znovu rozhoří jasným plamenem. Těm, kdo v nás znovu zažehnou vnitřní světlo, jsme zavázáni nejhlubší vděčností.“ S tím nelze než souhlasit.
Jen co si počít s bolestí a rozčarováním, když takový člověk krutě bez váhání a vysvětlení ten oheň zadusí? Už nechce, abychom si dál předli poblíž hřejivých jiskřiček. Postaví nás před fakt a zklamání, že jeho světlo je… jaksi umělé… Ryzost, kterou jsme tak obdivovali a vážili si jí, je pryč. Co s tím?
Nabízejí se různé možnosti. Přikryjeme tmou i to zbývající světlo. Nahradíme jej trvalým smutkem, pocitem zrady a ztrátou iluzí. Nedůvěrou v charakter a upřímnost druhých. Necháme v sobě všechny ty obludy rozpínat se a hnít. Ne. Je to naše světlo! Naše podstata. Štěstí a lásku nám prostě nikdo vzít nemůže. Může nám je přestat dávat; jenže my máme vlastní. Cenné soukromé zdroje. V sobě. Vše, co potřebujeme pro sebe a pro ty, kteří je také potřebují, právě od nás. Tím i nám bude stále dopřáno.
A jak naložit se vzpomínkami na plamen, který už není oživován? Nechme si je. Záře a teplo z něj už jednou byly naší součástí. Milovali jsme je. Rozzářily nás. Byly naším průvodcem a lucernou po určitou životní etapu. Proč v sobě chovat zášť, zlobu a hořkost? Život je jako kaleidoskop – plný tvarů a barev. Pokaždé se poskládají jinak. Proč je neobjevovat a neužít si je? Nikdy nevíme, který obraz nás rozsvítí…
─ Neexistují náhodná setkání. Každý člověk je pro nás testem, trestem, nebo darem. ─
─ Když prší, hledej duhu. Když je tma, hledej hvězdy. ─
Foto: Pixabay
