Někdy musíme padnout na dno, abychom povstali #NEJSEMTABU

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Tahle pandemická doba mě, a dovolím si říct nás všechny, zkouší až na dřeň v psychické stabilitě a motivaci žít šťastný život. Nejsem typ člověka, který má potřebu všechny svoje vnitřní pochody okamžitě ventilovat, když něco prožívá. Potřebuji se sama v sobě nejdřív zorientovat, nějak pochopit, o co tady jde, prostě nazvat věci správným jménem. A tak mlčím. Mlčím, dokud to aspoň trochu nepochopím a můžu s tím něco dělat, nějak se k problému postavit.

Dlouhé měsíce se necítím ve své kůži. Minulý rok se to ještě dalo zvládnout. Přišla nová nemoc, která nás semkla dohromady, byli jsme v tom spolu a všichni jsme se tak nějak snažili z toho dostat, pomoct si. Ale už okolo Vánoc bylo jasné, že to jen tak neskončí. Světlo na konci tunelu začalo pohasínat a s tím začínala docházet i síla bojovat, vstávat ráno s pozitivní myslí, tenčily se i finance, nové i rozjeté projekty odložené na vedlejší kolej, až to všechno skončí. Ale kdy to skončí???

Začalo to prázdnotou. Pak přišla frustrace. A pak regulérní depka. A kde nic, tu nic. Už ani ven se pořádně nesmí, nesmíme se vídat, někde si jen tak sednout, popovídat si, dát si kafe a skleničku vína (moje oblíbená terapie). Domácí degustace a sebelepší jídlo to nedokáže přebít, maximálně jsem z toho ztloustla a přidala si další mindrák, že jsem jak bečka.

Připomíná mi to období, kdy jsem byla těžce nemocná, někdy až nad hrobem a vidina normálního života v nedohlednu, jestli vůbec kdy. Doktoři na náladě nepřidávali a jen diagnostikovali a vypočítávali všechny moje vnitřní katastrofy. Tohle období je prostě zkouška. Zkouška jako každá jiná v životě. V tom nevypočitatelném čase, který máme možnost trávit v přiděleném těle na planetě Zemi. Nekončící jízda na horské dráze, jednou nahoře a jednou zase sešup z výšin dolů do údolí smutku a zmaru. Ale stejně když přijde na lámání chleba a člověk má odejít, nebo ho k tomu v raném věku nutí nemoc, sebevětší nasranost na ten divný kolotoč nesnižuje chuť tu ještě aspoň chvíli zůstat. A dát tomu životu šanci. Držíme se ho zuby nehty, co nám síly stačí. Protože pro trochu lásky, šel bych světa kraj, pro trochu něhy, objetí milovanou osobou, momenty štěstí s rodinou, krásy přírody… To za všechny ty útrapy a nejistotu stojí.

Čím déle zůstáváme v negaci a smutku, tím hůř se z ní dostáváme. A proto vědomě vystupuji z té své, pane bože. Vstávám z popela svého nezmaru a těším se z nových zítřků. Těším se i z dneška, i když mě až neuvěřitelně irituje ta nekončící pitomá zima… Ale stejně jako ten kovid i zima přejde, už rostou sněženky, blíží se Velikonoce a pak už jen teplo, jaro, rozpuk, barvy. A temno ustoupí božskému světlu lásky a krásy.
Modlím se za nás všechny a přeji hodně sil.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Tereza Nagyová

Tereza Nagyová

Od roku 2015 působila Tereza Nagyová ve stomické pacientské organizaci České ILCO z.s. - dobrovolné sdružení stomiků, díky čemuž, jak sama říká, dostala odvahu mluvit otevřeně o životě se stomií a psát blog Nejsemtabu.cz. Nedlouho na to se rozhodla šít speciální prádlo pro stomiky pod značkou MyPouch. I proto se Tereza připojila k projektu Revenium, a tak na Inspirante najdete její sloupek #nejsemtabu.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!