Každý máme ze základní školy nějaké vzpomínky, ať už veselé, nebo smutné, vtipné, či trapné. Byla to doba, kdy jsme dospívali a mohli jsme se cítit pod tlakem, frustrovaně, zmateně. Mým permanentním pocitem byl tlak z okolí rodiny (i kvůli rozvodu rodičů), emoční zátěž a zmatenost. Měla jsem pocit, že moje vnitřní já je hluboko zakopané pod zemí a já se potácím mimo své tělo.
Na základku jsem chodila do Jedličkova ústavu a školy, kde byli děti a dospívající s různým druhem handicapu. Tam jsem prožila celých devět let. Počet žáků byl nestandardní, ve třídách jich bylo nejvýš deset. Do každé „patřil“ asistent pedagoga, který žákům a učitelce pomáhal během výuky se vším potřebným. Ale nebylo to bohužel pravidlem. Když do nějaké třídy nebyl přidělen nebo jednoduše chyběl, nastala komplikace. Jeho absence ovlivňovala psaní různých testů, hůř se dělaly zápisky a získávaly různé materiály pro učitele. Asistenta jsme samozřejmě postrádali i při organizování a absolvování školních výletů či škol v přírodě.
Vzpomínám si na velmi milou učitelku z druhé třídy, v níž jsme byli jen tři. Vždycky mě dokázala rozesmát, i když jsem před ní seděla sama, protože ostatní většinou chyběli. Ve třetí třídě už nás bylo víc, učitelka nám tehdy během češtiny hrávala loutkové divadlo. Vedla dokonce kroužek náboženství, kam jsem chodila, přestože nejsem silně věřící.
Hezké vzpomínky mám i na třídního asistenta z druhého stupně, který mě dokázal povzbudit, i když byly moje myšlenky velmi chmurné. Tehdy jsem si také našla kamarádku. Ráda vzpomínám i na přísnou učitelku, která nás vedla k zodpovědnému studiu. Ne všechny vzpomínky však jsou veselé a příjemné, k těm opačným patří zkušenosti s chováním hraničícím se šikanou. Spolužákům, kteří to nedělali jenom mně, vadila moje snaha a dobré výsledky.
Například když byly zkontrolovány domácí úkoly a jednomu vozíčkáři s chodící spolužačkou se nezdálo, že je mám stejné jako oni, tak se mi o přestávce posmívali, častovali mě zesměšňujícími přezdívkami a vyhrožovali, že pokud jim nepůjčím své domácí úkoly, nafouknou igelitový pytlík a bouchnou mi ho u hlavy. Dávala jsem jim pak úkoly k opsání, ale trápili mě dál. Když jsem to chtěla řešit, nejdřív mi nikdo nepomohl, ale nakonec to dobře dopadlo. Tohle bych tedy u dětí s handicapem nečekala…
Prožívala jsem také pubertu, bylo to leckdy hodně těžké. Ale chvílemi moc hezké. Možná jsou mé vzpomínky zkreslené či idealizované. Je to zkrátka můj osobní pohled.
A jak na svá školní léta vzpomínáte vy, milí čtenáři?
Foto: pixabay.com
