Nepřestává mě fascinovat, kolik nesmyslů koluje kolem času lidí s handicapem. Náš čas nemá žádnou hodnotu, protože se nepočítá s tím, že vůbec něco děláme a že máme životy podobně nadité jako vy.

Proč nepřijdeš jindy? Z úplně stejného důvodu jako vy. Když nás potkáte v krámě, u doktora, v tramvaji nebo v knihovně, jsme tam proto, že tam být potřebujeme, chceme nebo máme, ne proto, že nám statný ošetřovatel určil na středu ráno bojovku překážet vám zdravým v rozletu.

Co přesně děláš, když vlastně nemáš nic na práci? V životě s handicapem je hafo neviditelných a neprůkazných situací. Není znát, že leccos trvá mnohem dýl, než příroda a civilizace zamýšlely, a to ještě musíme mít dobrý den. Jen si zkuste lézt doma po čtyřech a obstarávat domácnost vsedě (fakt si to cvičně dejte, pro představu) a během přesunu nebo práce dělat striktně jen jednu věc. Takže žádné vyřizování hovorů za chůze, sbírání prádla cestou k ledničce nebo vynesení odpadků a nákup ve večerce v jednom, případně vaření pravou a uklízení kuchyně levou. Handicap čas, síly a někdy i nás rozkládá doslova na molekuly. A to jsme doma nebo ve známém interiéru, venku je to úplně jiná liga.

Proč si nenajdeš nějakého koníčka, vždyť máš tolik času. Ehe. Nepopírám, že i mezi lidmi s handicapem jsou ti, jejichž život opravdu připomíná něco mezi Nedotknutelnými a zlatou mládeží. Dokážou si zajet na kafe do Vídně, venčit se v pracovní době na golfu a ve světle ramp pro vozíčkáře házet efektní prasátka. Ale myslet si, že podobně ve vatě jsou všichni, je fakt hodně mimo. Asi jako kdybych čekala, že každá matka znuděně odloží batole, uchopí notebook případně kuchyňského robota a rozjede na mateřské vlastní byznys. Koníček nás stojí čas, dopravu, síly a hlavně peníze, a nic z toho nám obvykle nepadá jen tak do klína, naopak. Takže jestli vídáte v hospodě dopoledne hrát nějakého invalidu piškvorky, nabízí se otázka, co jste tam v tu dobu dělali vy, to na to máte čas? A jak víte, že nebude mít odpoledne telekonferenci s kolegy biology?

Se máš, částečnej úvazek bych taky chtěl. Nechtěl. Nezapomínejte, proč ho vlastně máme, určitě ne z plezíru. Navíc podle zákona schválnosti vyjde meeting na dny, kdy máme mít volno, dvě hodiny v zasedačce požerou naše denní penzum (jo, jako byste vy seděli na jednání celých osm) a ke všemu bude na instalaci kompu půl dne, zatímco ostatní si to rozloží do svého týdenního rozvrhu, a ještě stihnou s kolegy poobědvat. Částečný úvazek vyžaduje přepočítávání a přerovnávání úkolů tak, aby se stihly a aspoň trochu vyplatily. Jasně, má své výhody, ale nejde o čas navíc a za nic, je to celá práce za zlomek doby a peněz.

Proč chcete jet, počkejte si, my musíme do práce. My taky, ale i kdyby ne, je pakárna po nás chtít, abychom číhali na další spoj a vám uhnuli. Proč se potíže s pohybem vůbec neberou jako handicap? Astmatika byste do prašného skladu nehnali, stařečka křepčit nenutili, ale perplexáky vyplivnete mezi bariéry naprosto s přehledem a ještě si na nás chladíte žáhu. Nemáte představu, jaké to je, být odkázaní jen na bezbariérové spoje, trasy a výtahy, protože vy máte šancí mraky. Nepočkáte ani tři minuty na metro, můžete kombinovat auto, kolo, koloběžku, chůzi pěšky, jízdu sockou. Dopravní podnik vám navrch leze do přízně, modernizuje zastávky, otevírá stanice a možnosti rozšiřuje. Nám ne. Prý jsme drazí a potřební, ale na řadu přijdeme až po vás, bez pardonu a s nevyřčenou výčitkou, proč to vůbec chceme.

Nemám čas čekat, než se tenhle náhled otočí. Jenže pak mi dojde, že nemám hlavně jinou možnost. 

A z toho fakt mrazí.

Foto: Pixabay

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!