Richard Brautigan byl americký spisovatel, žijící převážně v druhé polovině 20. století, a modla tehdejších kalifornských hippies. Bývá řazen někdy k postmoderně, někdy k beat generation. Jeho dílo, čítající bezmála dvacítku titulů, se vyznačuje bohatou imaginací, láskou k přírodě a jemným humorem, který je prodchnut společenskou satirou. Udává se, že trpěl paranoidní schizofrenií, která vyústila tragicky, a sice sebevraždou výstřelem z pistole.
Richard Brautigan se narodil 30. ledna 1935 v Tacoma ve státě Washington a zemřel 25. října 1984 v Bolinas v Kalifornii vlastní rukou výstřelem z revolveru. Brautiganovo dětství bylo velmi nešťastné. Jeho rodiče, číšnice Lulu a otec Bernard, se spolu rozešli ještě před Richardovým narozením a otec se k synkovi podle všeho nehlásil. Za život se viděli pouze dvakrát, a to jen aby mu otec dal peníze na biograf. Matka si domů vodila různé muže, kteří Brautigana týrali. Poslední kapkou bylo přestěhování do Oregonu, kde další z řady jejích partnerů patnáctiletého spisovatele poléval ledovou vodou. Tehdy se Brautigan snažil postavit na vlastní nohy, jak se jen dalo. Chodil na brigády a aby rodině obstaral obživu, chodil každý den rybařit. Možná odtud pramení námět na jeho nejúspěšnější knihu Chytání pstruhů v Americe.
Jako osmnáctiletý maturant zjistil z dokumentů potřebných pro sepsání maturitní vysvědčení jméno svého skutečného otce (Brautigan). Od této chvíle jej začal používat místo jména Porterfield po druhém manželovi své matky. Od této doby se snažil žít skutečný život a překonat krizi identity. Jako začínající básník se chtěl uchytit v drahém San Francisku, centru tehdejší umělecké scény. Vždy se však nakonec vrátil zpět do Oregonu, kde si platil pokoj na ubytovně a kam mu občas zanesla nějaké jídlo matka jeho tehdejší lásky, čtrnáctileté Lindy Websterové.
Později, už dvacetiletému se začínajícímu básníkovi příliš nedařilo. Jeho básně, vyznačující se bohatou imaginací bez rytmu a rýmu, bohužel nikdo nechtěl tisknout a Brautigan trpěl nejen pocity nedoceněnosti, ale také hladem. Přecitlivělý Richard údajně řešil stres házením kamenů do oken a doktoři mu v návaznosti na tento incident diagnostikovali paranoidní schizofrenii. Svůj podíl na tom měla určitě jeho matka, která mu od dětství předhazovala, že je blázen. Brautigan podstoupil tříměsíční léčbu elektrošoky a po propuštění z nemocnice s rodinou přerušil veškeré styky a usadil se natrvalo v San Francisku.
Začátky nezávislého života nebyly jednoduché. Brautigan nejprve přespával na autobusových terminálech a roznášel telegramy. Po čase potkal sekretářku Virginii Adlerovou, kterou si po roce vzal za ženu a od které se nechal živit. Přesto měl vždy hluboko do kapsy. V noci žil bohémským životem a přes den chodil s Gary Snyderem na talíř špaget zdarma do charitativních jídelen. Při této příležitosti si předčítali a navzájem kritizovali svá díla. Brautigan v této době publikoval básně časopisecky a v antologii mladých básníků. Roku 1959 mu vyšla první sbírka básní Prostři mramorový čaj. V roce 1964 vydává svůj první román, Konfederační generál z Big Sur. Kniha ovšem byla komerčně neúspěšná. Navíc jej opustila i s dcerou jeho žena Virginia, neboť ji přestalo bavit nepraktického spisovatele neustále živit.
Postupně se však Brautiganovi blýskalo na lepší časy. Během roku 1967 se v jedné sanfranciské čtvrti scházely desetitisíce lidí, aby protestovali proti válce ve Vietnamu a užívali si nezávazného sexu, drog, rokenrolu a veřejného předčítání literatury. Události se začalo říkat Léto lásky a uvedla hnutí hippies do celosvětového povědomí. Právě na konci Léta lásky Brautigan vydal knihu Chytání pstruhů v Americe a vysloužil si obrovskou čtenářskou popularitu. Hippies oceňovali zejména kouzlo metafor maskujících sociální kritiku průměrné společnosti a konzumního způsobu života.
O rok později zaznamenal tehdy už oblíbený spisovatel další úspěch. Vydává surreálný román V melounového cukru, v němž kritizuje problematickou společnost konce šedesátých let. Nejistý, melancholický a osamělý vypravěč jako by kopíroval charakter skutečného Brautigana. U nás vyšel román už třikrát a dočkal se dokonce divadelního zpracování ve verzi pro hluchoněmé.
Brautiganův život pokračoval, záhy se znovu oženil. Ale manželství vydrželo pouhé dva roky. Zato měl spoustu milenek. Vlasatých múz, které zdobí obaly nejedné jeho knihy. Staly se inspirací pro sbírku básní, u nás přeloženou jako Ano, rybí hudba. Počátkem sedmdesátých let však jeho popularita výrazně klesala, metafory se okoukaly jako móda hippies. Brautigan prý jednou prohlásil, že vše, co po smrti po člověku zbyde, jsou nekrology. Téma smrti prostupuje celým jeho dílem. Sám spisovatel temnému pokušení podlehl a roku 1984 se ve svém kalifornském bytě po telefonátu se svou tehdejší přítelkyní zastřelil revolverem. Bylo mu 49 let. Faktem je, že ke konci jeho života kritici Brautigana vyloženě nesnášeli – vyčítali mu klesající kvalitu jeho děl, talent, který prý nedokázal rozvinout. Přes tragický konec se však nakonec jeho dílo dočkalo překladů až do dvaceti jazyků. Rovněž mu nelze upřít reprezentaci hnutí hippies a beat generation – alespoň v této podobě Richard Brautigan žije dál.
Foto: thefamouspeople.com & pixabay.com
