Dvacet dva let. Tak dlouho se odvíjí historie berounského Klubíčka, organizace, která nabízí služby, poradenství, uplatnění i zážitky lidem s postižením a jejich blízkým. Začalo to semknutím několika rodin, pokračovalo trochou oficialit a rozběhlo se do spousty nápadů a směrů napříč regionem. Klubíčko roste se svými klienty a klienti rostou i díky Klubíčku. Začtěte se a přesvědčte se sami.
Pssst, ať to nepraskne a Aleš nic nezaslechne! Teď už si mezi sebou šeptají všichni, vybírají dárky, plánují dort. Přijeli i zaměstnanci, co ten den neměli službu, je tu i přítelkyně Alešova otce a jeho opatrovník. Každý chce být u toho. Něco je ve vzduchu. Aleš má narozeniny. Je mu čtyřicet. Přitom ještě před dvěma lety do smíchu nikomu moc nebylo, Alešovi totiž zemřel nemocný tatínek, se kterým žili společně v domku na Berounsku. Ještě ale stihl najít místo, kde bude Alešovi dobře, kde se nebude cítit jako v ústavu. Aleš je totiž mladý muž s mentální retardací. A tím místem je Klubíčko.
Přání splněná do puntíku
„Přijela jsem tehdy v deset večer, abych Aleše u nás osobně přivítala a provedla,“ vypráví Alena Pecková, ředitelka Klubíčka. „Navíc jsme služby nakombinovali tak, aby u nás Aleš mohl být nepřetržitě, přestože nejsme klasický ústav s celoročním pobytem.“ Tatínkovi moc záleželo na tom, aby Aleš neprožil příliš velký šok a nebyl najednou zavřený mezi čtyřmi stěnami, aby mohl dál jezdit na výlety, trošku sportovat, být s vrstevníky. A to v Klubíčku zvládají do puntíku.
Zároveň pomalu plní ještě jedno velké přání, kterým je návrat Aleše do jeho rodného domku. Už tam párkrát byl. „Chtěli jsme, aby věděl, že je tam pan domácí, a teď zjišťujeme, jestli a jak by tam snesl nějaké známé,“ vypráví Pecková s tím, že Alešovým opatrovníkem je místní starosta, který za něj bojuje, kde se dá. „Už i paní matrikářka nám kladla na srdce, ať k Alešovi někoho seženeme, ať tak dosáhne na skupinovou asistenci a zbytečně příliš neutrácí,“ dodává Pecková se smíchem.
Začátek Klubíčka
Právě mezilidské vztahy jsou tím, co se historií Klubíčka táhne jako červená nit, od které se všechno odvíjí. V roce 1997 se čtyřiadvacet berounských rodin s osmi trvale ležícími dětmi rozhodlo, že vezmou osud do svých rukou a vydupají si, co půjde. Za dva roky se tak při běžné mateřské škole otevřela speciální třída, kde mohly děti být od rána do pozdního odpoledne, zároveň se nijak nestranily kolektivu, protože se potkávaly na společné zahradě. „Pro rodiče to byl obrovský zlom. Mohli začít pracovat, do rodiny přibyl další příjem, trochu jiný režim i starosti,“ vzpomíná Pecková.
Právě tady vznikl základ pro budoucí a v regionu doteď ojedinělý model fungování. Rodiny si svépomocí začaly vytvářet systém služeb, který kopíroval potřeby dětí s ohledem na jejich věk. Zjišťovaly, co kde a jak funguje, co je potřeba, rozšiřovaly sítě a hlavně se setkávaly a podporovaly mezi sebou. „Nic nemůže nahradit to, když se potkáte s někým, kdo to má podobně, žije ze dne na den a vlastně se bojí, co bude dál. Můžete se vybrečet, ale taky zažívat to hezké společně,“ popisuje Pecková.
Zároveň vyzdvihuje roli Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí, která jim od počátku mnoho aktivit zastřešovala a pomáhala s organizací, metodikou i financemi. I díky ní tak mohlo postupně začít vznikat centrum s aktivizačními činnostmi pro děti, půjčovnou pomůcek, poradnou, tábory, přednáškami odborníků a mnohými dalšími nápady a službami, které už jsou dnes obvyklé a běžně dostupné. Na přelomu tisíciletí však šlo vskutku o průlom v celkovém pojetí péče jak o děti, tak o jejich rodiče, kteří nemuseli zůstávat stranou.
Přes uzlíky k dalším plánům
Není proto divu, že do hry nakonec vstoupilo i město Beroun a evropský dotační program a na podzim roku 2006 už Klubíčko rozjíždělo propracovaný systém různých služeb – kromě denního a týdenního stacionáře, odlehčovacích služeb a sociálně terapeutické dílny také vzdělávání, rehabilitaci a jiné druhy terapií, kroužky, dopravu a integrované volnočasové aktivity.
Vyhledávaným bylo ovšem Klubíčko především kvůli tomu, že část rodičů zde mohla přímo pracovat, a skloubit tak péči o potomka s alespoň drobným příjmem a uplatněním. Zároveň všichni společně vyjížděli na zajímavé pobyty a tábory, děti se svými sourozenci i rodiči nebo blízkými.
Postupem času se ukázalo, že legislativní a statutární povinnosti zbytečně zatěžují rodiče jako dobrovolníky a představitele organizace a maličko tříští celkové zaměření Klubíčka. Proto v roce 2009 vznikl Klub Uzlík, kde se sdružují rodiny, co pořádají integrované pobyty a další volnočasové aktivity. Ale jak sám název napovídá, Uzlík i Klubíčko spolu i nadále velmi těsně spolupracují. Rozdíl je hlavně v tom, že Klubíčko se postupně stále více zaměřuje na profesionální registrované služby, kdežto Uzlík vedou dobrovolníci z řad rodičů.
Spektrum služeb pro všechny, nejen pro děti
„Teď je to tak, že naši klienti jsou primárně v péči rodičů a k nám jezdí takzvaně na návštěvu, ale jednou se to otočí.“ Alena Pecková má tedy od počátku jasno, že rodinný a regionální ráz Klubíčka nestačí, že jeho síla je také v tom, že roste se svými klienty. „Poskytujeme služby sociální a doplňkové včetně poradenství různě handicapovaným klientům od jednoho roku do čtyřiašedesáti let a jejich blízkým. Přesto jsme i díky názvu pořád vnímáni jako organizace pro děti, byť odrostlé,“ usmívá se Pecková.
Zároveň dodává, že každá věková skupina musí mít ze zákona oddělené prostory, což není snadné do zařízení rodinného typu vměstnat. „Aktuálně máme třináct lůžek a usilujeme o dotace na dva chráněné byty. Zrušením jednoho průchozího pokoje bychom tak povyrostli o pět lůžek a zvýšili celkový komfort bydlení.“ Právě týdenní stacionář, odlehčovací služby a volnočasové aktivity patří mezi gró toho, co si veřejnost s Klubíčkem primárně spojuje.
V Klubíčku je ovšem také možné objednat si osobní asistenci a doprovod, samozřejmostí je pomoc v místě bydliště, a to se zatím příliš neví. Od letošního května se navíc rozjela i nabídka asistované dopravy. Všechny služby lze využívat celý rok, ale z finančních a legislativních důvodů jsou určené pouze lidem ze Středočeského kraje. To se Aleně Peckové vůbec nelíbí. „Sociální služby si totiž na rozdíl třeba od lékaře nemůžete vybírat libovolně, protože jste vlastně závislí na tom, co nasmlouvá a domluví váš kraj. Koho se rozhodne zařadit do sítě poskytovatelů a koho bude spolufinancovat, protože sami to neuplatíte!“ Takže například pražské zájemce Klubíčko obsloužit nemůže, ačkoliv ho na magistrátu doporučují jako prověřené a výborné zařízení.
Penzion se zahradou je v běžné zástavbě, klienti mají individuální režim a spoustu výletů, domluvit a nakombinovat se dá prakticky cokoliv. Je jen vhodné na tyto možnosti myslet dopředu. „Rodiče se většinou snaží udržet péči co nejdéle na té úrovni, na které to právě jde, než přijde další společenský nebo zdravotní zlom. V období relativního klidu pochopitelně nemají sílu plánovat dopředu a zařizovat, ale to není dobře,“ upozorňuje Pecková. Budoucí možní klienti si totiž na určitý režim dne a společnost ostatních potřebují zvyknout a také si uchovat určité návyky. Jenže velmi často zůstávají po škole dlouhé roky doma, kde se jim vše přizpůsobuje. Rodiče se začnou o služby zajímat, až když sami na péči nestačí. Ale to už může být na „nový start“ pozdě.
Uchytit se v Klubíčku, Klubáku nebo i dál
Přitom v Klubíčku myslí i na to, co po škole, tedy na pracovní uplatnění svých klientů, a nejen jich. Klienti si mohou pracovní dovednosti nejprve osahat a vyzkoušet na tréninkovém pracovišti přímo ve Vráži, a to na různých pomocných provozně-podpůrných činnostech od kuchyně nebo praní až po údržbu domu či zahrady. Práci za mzdu pak mohou dále rozvíjet v sociálním podniku Klubák, který Klubíčko zřídilo před třemi lety. „Klubák je zapsaný ústav, ve kterém provozujeme například asistovanou dopravu, tvůrčí dílny nebo stánek KlubkoCafé,“ uvádí Pecková.
Kromě klientů Klubíčka, kteří prošli tréninkem a zpravidla k sobě potřebují job asistenta, tu pracují také lidé se zdravotním omezením, kteří se o Klubáku dozvěděli na úřadu práce. Letos v létě tu tak na různě velké úvazky našli uplatnění tři OZP zaměstnanci a čtyři klienti Klubíčka. Pro všechny je přitom nesmírně důležité zažít pocit, že jsou platní a mohou se zapojit.
Přechod klientů na volný trh práce se sice v budoucnu vyloučit nedá, nicméně Pecková upozorňuje na to, že například pro lidi s těžším mentálním postižením je velice složité uchytit se v běžném provozu plném různorodých požadavků či časového presu. „Ideální by bylo mít koncept už v rámci praktických nebo speciálních škol, aby se klienti mohli rovnou dostat do návazných služeb či firem. Bez pauzy a klasického tlaku na finance a na to, nakolik se jako zaměstnanci takzvaně vyplatí.“
Káva, úsměv a sponzoři
Koncept KlubkoCafé se zatím podobá brněnské DobroKávě – na vybraných akcích v Berouně a okolí dávají „Klubáci“ na mobilním stánku kávu zdarma za příslib libovolného dobrého skutku. Tedy třeba za objetí, úklid odpadků, pochvalu nebo telefonát někomu blízkému. „Lidi to neuvěřitelně stmeluje a baví,“ vypráví Pecková. „Pan starosta se na sebe měl usmát do zrcadla. Hned nás ujistil, že kdyby to každé ráno nedělal i tak, měl by celý den na nic.“
Další kávové plány se přitom vyloženě nabízely. Například v podobě mobilního stánku coby přívěsu za auto (aby se zázemí KlubkoCafé nemuselo pokaždé složitě stavět a bourat), který se podařilo zafinancovat. A i když dotační řízení ještě není u konce, už se také našly další prostory, v nichž by Klubák mohl provozovat kuchyň a malou pekárnu, aby ke kávě bylo co dobrého zakousnout, navíc za ceny, které by pro obyvatele regionu byly přívětivé.
„Chceme, aby o nás lidé věděli, naším snem je mít širokou škálu pravidelných podporovatelů. Samozřejmě bychom také ocenili velkého sponzora,“ říká Pecková. Ji a její tým však v dalších plánech zastaví jen máloco. V posledních měsících roku upravují webové stránky, chystají virtuální prohlídku Klubíčka a oprášili sociální sítě. „Děláme sice celé ty roky PR na koleni, ale stejně se vždy nejvíc blýskneme fotkami z našich společných akcí, obzvlášť když je zaměstnanci patřičně okomentují. U nás se pořád děje něco, co stojí za to zachytit.“
Foto: archiv Klubíčko Beroun, z. ú.
