Kdysi jsem si zakládala na tom, že nohama, přesněji řečeno vlastní diagnózou, neargumentuju. Dneska už to mám jinak, ale nevím, jestli je na to svět připravenej.
Přišlo mi, že se na to nedá nic říct, že tím hraju na city nebo že v ostatních vzbuzuju pocity viny, taky jsem si připadala nemocně a umenšeně sama před sebou. Druhá strana mi to vyvracela málokdy, protože tak se snaž je přece mnohem obvyklejší a hlavně pohodlnější. Auvajs.
Až časem jsem pochopila, že mluvit o nohách i takhle je naprosto v pořádku. Nejsem tady od toho, abych svět chránila před faktem, že kulhám a abych coby nejspravedlivější a nejpyšnější měla na nevyhovující požadavky nebo podmínky vždycky jen vtipnou repliku, která postižením zavánět nebude.
Když si můžu vybrat, beru lehkost a mávnutí rukou, ale když narazím na nějaké to hovádko, přejít to nemůžu. A jak přesně vypadá zdravá a přiměřená reakce, když druhá strana zkouší nene, takhle to mít nesmíš nebo nene, takhle to není?
Zdá se mi, že máme hloupě zažitý, že ten, komu pomáháme, je tak nějak v podřadný pozici a nemůže si vyskakovat. My mu zachraňujeme zadek, taháme ho vejš, investujeme do něj, konáme dobro, vymejšlíme vychytávku, čili by se nám to mělo rentovat, ať už dobrým pocitem, penězi, fungující službou, zviditelněním nebo kdečím dalším. My platíme, tudíž my rozhodujeme a velíme. Klidně uděláme jen dva kroky z deseti, protože další se nám už nevyplatí. Auvajs.
Jenže pak už jsme jen milimetr od toho dělat z těch na druhé straně jakési broučky mrzáčky, co nám sytí vlastní pocit důležitosti a kterým se připomíná, jak hodní a vděční by měli být. Žijou to sice oni, ale z nás se stane spásná hlásná trouba, která u všeho byla, všemu rozumí, má rázem super reklamu a vybírá si, co jak řešit a jestli vůbec. A běda, když brouček pípne!
Vím, že lidi nejsou jen hyeny a kalkulačky. Ale už pár let se snažím dopracovat k tomu, abych se i v konfrontaci nebo při prosbách cítila jako člověk. Snažím se rozpojit pomoc a asistenci s nemohoucností a dětinskostí a trvat místo toho na lidskosti a ohleduplnosti. Moc mi to nejspíš nejde, protože na některé ponižující nebo umravňující repliky narážím pořád dokola.
Ráda bych nenosila do korporátního molochu přes rameno noťas, ale to nelze, pravidla platí bez výjimky pro všechny. Fakt bych se nemohla kousnout? Andula to dá taky, a to ji bolí hřbet!
Jistý bezbariérový byt patří obci, a tudíž se jistý nájemník na obec obrací ve věci drobných oprav. Zdá se mu logický, že obec s opravami pomůže, protože kdo kdy viděl někoho s chodítkem řešit tekoucí záchod nebo vyměňovat žárovku. Ale kdeže, už takhle je tam směšný nájem, takže sorry! Ať mu to za levno klidně spadne na hlavu.
Venku na trávníku se válejí exkrementy a kolem chodí venčit psa holka s bílou holí. A hned je jasný, kdo může za všechny páchnoucí hromádky v okolí. Jen ji ukřižovat…
Ne, opravdu nemáme všichni stejné možnosti, sny, potřeby, stejnou kondici, vzdělání, majetek, krásu nebo noblesu. Ale kromě jiného jsme stejní v tom, že máme dojem, že náš balvan je ten největší a sousedův balvan je mnohem menší a pche, s jeho podmínkami bychom ho zmákli jedna báseň! Mít tak jeho balvan a nemít ten svůj, my bychom si už rady věděli!
Jak můžu chápat, že pro někoho je nepřekonatelná překážka otevřít dveře, když za mě je to cajk? Proč mám chápat, že stovky takovýchle drobných pakáren za den dělají z postižení zbytečně něco, co se někdy nedá unést, se kousnu, ne? Vždyť jsou to jenom dveře, jenom mokrá silnice, jenom další vyšetření, jenom další schod, jen další vyčerpání a křeče, to my, my přece řešíme kiks v práci a v rodině a co bychom dali za to, kdyby náš problém byla jenom křivá podlaha!
Dobře vím, že empatie není povinnost a že i úplně zdravej, mladej, bohatej a nabušenej jedinec může být kvůli něčemu zlomenej. Kdybych ale logiku některých lidí aplikovala zpátky na ně, pak bych mohla těm, co mají třeba bolavý koleno, tvrdit, že si nemají na co stěžovat, protože přece aspoň chodí. Nebo zpražit ty, co se jim rozbilo auto, že existují autobusy, nebo ty se zlomeným srdcem oblažit moudrem, že si holt nesmějí vybírat pitomce. Hm. Mě ale tohle kasání vlastního trika nebaví.
Jestli ono to nebude tím, že porovnáváním to nevyřešíme. A možná to nevyřešíme ani jinak, ale nezaškodilo by začít si naslouchat a přijmout fakt, že jsme různí, že zkrátka životní situace zvládáme nebo nezvládáme každý jinak. Když má někdo z našeho úhlu pohledu něco jednodušší, tak to neznamená, že to je na náš úkor a že se honem musíme ohradit, aby nás ti broučci jednou neušlapali.
Chci mít možnost rozhodovat o tom, jak má vypadat nějaká služba či pomoc, nebo jak naopak vypadat nemá, obzvlášť když se mě týká. Chci mít možnost si vybrat, upozornit na nesrovnalosti nebo diskutovat, aniž by se druhá strana tvářila, že mi podáním židle nebo zkonstruováním zábradlí v podstatě darovala ledvinu a že tím veškerá ochota a sranda končí.
Prostě chci být parťák.
Foto: Pixabay
