Dnešek je jako splněný sen. Kdyby to šlo, tak mu dám deset palců z deseti. Proč? Povzbudivé novinky z RS centra! Podle posledních výsledků magnetické rezonance a dalších vyšetření se můj dril vyplácí. JUCH! Pokud tedy odhlédnu od toho, že moje lékařská zpráva vypadá jako Epos o Gilgamešovi.
Sportovat, rehabilitovat, aktivně odpočívat, cvičit kognitivní funkce… Je to nekončící proces, ale nehodlám polevit.
Ono se říká, že u roztroušené sklerózy je nejdůležitější poslouchat své tělo. V mém případě pravdivé, ale není to vše. Myslím si, že je nutné naslouchat i své duši. Jen díky tomu jsem naplno sám sebou a mám fajn práci, která mě opravdu baví. Přestal jsem dělat nesmyslné kompromisy a to mě vytáhlo z největšího bahna.
I tak mě některé reálné události drtí. Třeba akce, kdy si lidé zkoušeli jízdu na invalidním vozíku. Při tom pohledu jsem zamrznul a nedokázal se pohnout. Zpět domů dojel vyděšený malý kluk, kterému někdo rozšlápl lego. Pohled do možné budoucnosti spolehlivě zmrazil.
Tohle zamrznutí se mi nestalo poprvé. Když se roztroušená skleróza rapidně zhoršila a já si měl poprvé vyzkoušet berli, mráz taky vykoukl. Následovalo dlouhé období, kdy se berle stala pravidelnou součástí mého outfitu. Já ji bral jako parťáka do nepohody a obavy částečně polevily.
Mít strach je běžnou součástí života, obzvlášť když se mě ta tématika bezprostředně týká. S touhle nemocí jeden nikdy neví. Ale teď makám naplno, aby se životní fáze s vozíkem oddálila, nebo vůbec nenastala.
Každopádně dnešek oslavíme oblíbeným čajem, něčím dobrým na zub a zítra začnu nanovo. Procházka, cvičení, fyzioterapie, pěkně bolestivé trápení jemné motoriky, práce a všechno proloženo aktivním odpočinkem.
Osobně totiž nesnáším klasické slovní spojení: „Nějak bude.“ Dlouho jsem doufal, že se dostanu fyzicky alespoň tam, kde jsem zrovna teď. A jsem za současnou situaci neskonale vděčný. Moc dobře si uvědomuji, že bez usilovné práce by to neklaplo, takže neusínám na vavřínech.
P.S. Nic nenechávám na VESMÍRU.
VESMÍR mi na rotopedu nepomůže.
Foto: Pixabay
