Jak jsme doletěli do Turecka, už milí čtenáři víte z mého minulého sloupku, teď vám nabídnu další postřehy z této mimořádně zajímavé země.
Během cesty neznámou tureckou krajinou jsme všude kolem viděli mnoho polí se skleníky, řidič nám sdělil, že v nich rostou banány a pomeranče. Cesta byla lemována také řadou palem. V dáli se tyčilo mohutné pohoří Taurus, které leží na jihu Turecka. Cesta se zdála nekonečná a na otázku, jak dlouho potrvá, nám řidič oznámil, že pojedeme více než 120 kilometrů. Trvala téměř tři hodiny. Představte si to…
Jakmile jsme zaparkovali před hotelem Grand Kaptan, ujal se nás pohotově hotelový personál. Pomohl nám se zavazadly a poté, co jsem vystoupila s vozíkem z mikrobusu, zavedl nás na recepci. Tam nám zkontrolovali doklady a přidělili pokoje s přístupovými kartami. Pokoj pro mne s přítelem byl plně bezbariérový, včetně koupelny s toaletou. Dokonce jsem se mohla dostat i na balkon, který měl zábradlí. Přítel by to měl těžší s vysvětlováním, že jsem nešťastnou náhodou spadla dolů a proletěla se jako pták. Ale nebojte, lítat se zatím nechystám. Uvidíme, jak to po týdenním soužití dopadne, jestli se nějaký ten „omyl“ přece jen nestane…☺
V den příjezdu jsme ještě stihli prozkoumat hotelové okolí. Jeho součástí byly tři plavecké bazény, dva pro dospělé a jeden dětský. Jeden z nich měl zvedák pro vozíčkáře. V komplexu byl výtah, kterým se dalo sjet o patro níž a projít podchodem na písčitou pláž. Její výhodou byla dřevěná prkna, která pokrývala část pláže a usnadnila mi pohyb. Když jsme se šli vykoupat do moře, sympatický plavčík mě za pomoci rodiny na speciálním vozíku s obrovskými koly odtlačili a hodili přímo do něj. A plav si! ☺
Obvykle jsme po celodenním plavání zavítali na pestrou večeři v podobě švédských stolů, po ní se většinou konal večerní program pro turisty. Za těch sedm dní v Turecku jsme viděli například netradičního kouzelníka, který předváděl děsivé triky a děti včetně mého synovce se u toho moc bály. Bylo to napínavé a bláznivé představení.
Jednoho dne jsme chtěli vyrazit do města, ale bohužel jsme zjistili, že autobus od hotelu do centra, který jsme měli zdarma, není nízkopodlažní. O to víc mě mile překvapilo, že se přítel odhodlal vzít mě do města navzdory bariérové dopravě. V hotelu nám zapůjčili mechanický vozík a po chvíli mi přítel řekl, kam a jak mě vlastně unese. Mávl na taxi a já stále nevěděla, zda to myslí vážně. Až když taxík zastavil, došlo mi, že nevtipkuje. Mě a složený vozík naložil do auta a hurá do centra turecké Alanye.
Ve městě jsme se prošli a všimli si spousty bezbariérových přístupů, což potěší každého vozíčkáře. Zastavili jsme se na dva kopečky zmrzliny a na pravý turecký čaj, navíc jsme si koupili turecký med a drobné dárky pro rodinu.
Ale co se nestalo… Ke konci pobytu nastaly problémy s mým elektrickým vozíkem. I po celonočním nabíjení hlásil vybitou baterii, navíc jel hlemýždím tempem. Bohužel v den odjezdu nejel vůbec, a tak mě museli tlačit. Na letišti při nástupu do letadla navíc tvrdili, že se vozík nevešel do nákladního prostoru. Přitom jsme přiletěli stejným letadlem a tehdy se bez problémů vešel… Po opakovaném vysvětlování, že složit opravdu nejde, se jim ho nakonec povedlo naložit. Cesta zpět byla klidná, ovšem když vyložili můj vozík, byli jsme zhrozeni. Područky byly otrhané, všechny díly odřené a hlavně chyběla taška s nabíječkou a nářadím. Naštěstí na mě na letišti čekal jiný vozík, ale oprava toho rozbitého se stále řeší…
I přes tyto trampoty se však dovolená vydařila. Nebojte se proto a vyrazte i s vozíkem do světa užít si hezké chvíle!
