Úspory jsou tématem, kterému se v posledních měsících nemáte šanci vyhnout. Lidé šetří, kde se dá. Snižují teplotu ve svých bytech, nakupují ještě více ve slevách, někdo začal jezdit do práce na kole. V naší domácnosti bývá snaha ušetřit občas i tématem drobných půtek.
„Zavři tu chladničku,“ okřikla mě nedávno manželka, když jsem vybíral, jestli si k houstičce dám klobásku, nebo salám a jestli bude navrch lepší eidam, nebo rajče. Ale nešlo jí tolik o šetření, spíše o to, že tento náš moderní elektrospotřebič začne po několika vteřinách, když nemá zavřená dvířka, upozorňovat na svou nespokojenost pípáním.
Možná si řeknete, proč píše o šetření, když mu nestačí houska s máslem. Odpověď mám připravenou. Nakupuju s letáky řetězců v ruce a snažím se vybírat potraviny, které jsou právě v akční slevě. A klobásku jsem nakoupil právě ve slevě.
Nedávno u nás byla manželčina kamarádka a pohrdlivě se usmála, že když chci opravdu ušetřit, měl bych zajet na nákupy do Polska. „Základní potraviny jsou tam fakt o třetinu lacinější, když se ještě stavíš u pumpy a nabereš plnou nádrž, tak ušetříš minimálně pětistovku,“ argumentovala kamarádka Katka první listopadovou neděli.
Hned následující čtvrtek jsem se do Polska vydal. Důvodem bylo i to, že náš letitý „stařeček“ Roomster měl v nádrži už jen pár litrů, a já tak mohl natankovat plnou nádrž. Do příhraničního polského městečka Chalupki je to z Ostravy asi sedm kilometrů. Ale první pumpa bývá v obležení našich motoristů a čekat hodinu, než se dostanu na řadu, se mi fakt nechtělo. Pokračoval jsem proto dále, pořád jsem byl v dobrém rozmaru. Dokonce jsem si broukal pro zlepšení nálady primitivní, ale vlastní hlavou vymyšlený popěvek: „Nic se neděje, natankuješ na další pumpě.“
A také jsem ji objevil, asi po deseti kilometrech v Krzyzanowicích. Nabral jsem celkem 60 litrů (50 litrů do nádrže a 10 litrů do kanystru). Proti cenám, které měli na stojanech ostravští pumpaři, jsem ušetřil něco přes tři stovky. Bez otálení jsem se vydal na zpáteční cestu. A sotva jsem projel přes první křižovatku, uviděl jsem u obchodu svítit nápis Biedronka (přeloženo beruška).
Pro ty, kdo Polsko tolik neznají, musím zmínit, že Biedronka se pro mnoho obyvatel z českého pohraničí stala skoro mytickým obchodem. Někteří už si dokonce pořídili i věrnostní kartičku, jaké nabízejí také v českých obchodech. „Mají tam velkou nabídku a fakt ušetříš. A nezapomeň si koupit i pečivo, mají tam výbornou pekárnu,“ přesvědčoval mě kamarád, který jezdí nakupovat výhradně do Biedronky. Vytáhl jsem z peněženky papír s položkami, které jsem dostal za úkol nakoupit. A do vozíku tak postupně zamířilo bezmála dvoukilové balení kuřecích řízků, brambory, různé druhy sýrů, strouhanka, tvarohy, jogurty a tak bych mohl pokračovat. Pravda, u těch kuřecích řízků jsem ještě polskou cenovku násobil cifrou 5,2 (což je zhruba kurz zlotého), ale u dalších položek už mě to přestávalo bavit.
Nakonec jsem s vozíkem zamířil ke kase. Zjistil jsem, že i když stojím v řadě jako třetí, čeká mě minimálně čtvrthodinka. Dvě české rodinky měly vozíky tak napěchované, že je vždy jeden člen musel hlídat, aby z navršené kupy nespadl jogurt, už zmíněné dvoukilové balení řízků či něco jiného. Nakonec jsem čekal rovných čtrnáct minut, než pokladní začala markovat můj nákup. Zaplatil jsem, popadl tašky a hurá do auta.
Zapnul jsem i navigaci, protože už jsem při cestě z Polska zakufroval. Odjížděl jsem spokojený, ale pořád ve střehu, abych někde nepřekročil padesátku nebo čtyřicítku a nemusel platit pokutu za rychlost. Spokojenost však vystřídalo po pár minutách jízdy zklamání. „Ty hlavo skopová, zapomněl sis koupit své oblíbené šťávy z červené řepy a kysaného zelí!“ V příhraniční obci Chalupki však mají naštěstí ještě další obchod, takže jsem opět zaparkoval. Tentokrát jsem měl v úmyslu dokoupit jen ty šťávičky. Ale měli ve slevě i mlíka a vajíčka, také zamířila do vozíku.
Když jsem se přiblížil k pokladně, probrala se navigace, mobil jsem měl na dně batohu, tak jsem jej nechtěl vytahovat. A tak jsem společně s dalšími zákazníky vyslechl poměrně hlasitý ženský příkaz: „Za tři sta metrů odbočte doleva.“ Protože jsem stál v té delší frontě, obkroužil jsem v obchodě ještě jedno kolečko kolem regálů, načež se ozval z batohu další pokyn: „Z kruhového objezdu vyjeďte druhým výjezdem.“ Pokladní tento pokyn slyšela také a tázavě na mě pohlédla. Ale já se tak styděl, že mi bylo už všechno jedno. Zaplatil jsem a po čtvrthodince jsem parkoval auto před naším domem. Hrdě jsem zahlásil, že jsme na nákupu a benzinu ušetřili asi čtyři stovky, ale k našim severním sousedům odmítám jezdit nakupovat.
„Každý takový nákup mi zkrátí život o půl roku. Minimálně,“ pravil jsem rozhodně. Poslední slovo neměla tentokrát manželka, ale navigace. Probrala se až při vykládání nákupu a suše dodala: „Váš cíl je před vámi.“
