Od začátku března se můj životní rytmus razantně změnil. Ubylo volného času a přibylo povinností. Julka, naše čuvačice (máme ji od loňského srpna), se totiž dostává do „telecího“ období, a jak roste a nabírá na síle, tak se snaží vydobýt si své postavení.
Manželka se marně několik týdnů pokoušela naučit svéhlavou psí holku poslušnosti. Neúspěšně. Po jedné takové nevydařené únorové procházce se ale vrátila hodně nahněvaná a poměrně přísným tónem pronesla, že z toho, jak náš pes tahá za vodítko, ji zase rozbolela záda. Pak přidala, trochu vyčítavě, že od toho je doma přece chlap, aby se také občas o něco postaral. A výcvik psa, že je právě ten případ.
Hned první březnový čtvrtek jsem vyrazil na cvičák. Když mě sympatická mladá žena, která se výcvikem zabývá, vyzvala, ať Julku pustím a pak ji přivolám, hlasem rázným, ale zároveň prosebným jsem zvolal: „Julko, k noze!“
Čuvačice se jen mírně pootočila, přísahal bych, že se i ušklíbla, pak odkráčela na opačnou stranu. „Tak to nás čeká hodně práce,“ utrousila cvičitelka a začala vysvětlovat. Bylo poznat, že svou profesi ovládá, Julka mě po čtvrthodince jako svého páníčka zcela vymazala z paměti a chodila věrně vedle nové šéfové. Po čtyřiceti pěti minutách jsem dostal pokyny, jak cvičit, a mám se ozvat, až budou pokroky ve výcviku alespoň trochu patrné. Pak že budeme zkoušet další povely.
Takže skoro každé odpoledne chodívám s Julkou na procházky s kapsou plnou nakrájeného točeného salámu (ty zvířecí pamlsky naše psisko žrát nechce). Kousky uzeniny dostává jako odměnu, když poslouchá. Vzal jsem si k srdci i radu cvičitelky, že mám chodit do parku, kde bývají na procházkách i další pejskaři, a že si můžu třeba sednout u hospůdky na zahrádku, dát si pivko a ten náš pes si tak bude postupně zvykat na cizí lidi a jejich čtyřnohé mazlíčky.
Na hodnocení je ještě brzy, Julka už sice při procházkách za vodítko tolik netahá, ale umíněná dokáže být až běda. Musím se dost přemáhat i ve chvílích, kdy ji podle rady cvičitelky chválím tím nejmazlivějším hlasem, že přišla k noze, že prošla kolem jiného psa, aniž by chtěla vyvolat šarvátku a tak dále. Ale snažím se a občas bývám skoro až dojatý, když sedne či lehne a pak dá i pac. Ale je mi jasné, že mě čekají ještě perné týdny výcviku.
P.S. Je třeba dodat, že výcvik Julky má také plusové stránky. Poměrně často si dopřávám točenou plzeň v zahrádkách u restaurací a také nachodím při našich vycházkách pár tisíc kroků. Dostávám se do kondičky, která je po zimě mizerná. Zároveň mám podezření, že výcvik Julky má i stinné stránky. Už dvakrát jsem při drobné domácí půtce na svou drahou polovičku vyštěkl povel „místo“ a dokonce jsem kvůli těm psím starostem v televizi málem „prošvihl“ odvetný mač Ligy mistrů mezi Realem a Liverpoolem (vítězný!).
Foto: Štěpán Lapisz
