Spanilá jízda nesmyslnými hláškami spojenými s časem lidí s handicapem pokračuje. Oč obyčejnější věty to jsou, o to větší rána na solar. Vím, že argumentovat zdravotním stavem je vošajstlich, ale spoléhat se na empatii, zkušenost nebo aspoň představivost zjevně nestačí.
Proč si nevezmeš dovolenou? Protože se do svých problémů vrátíme a ještě se nám nakupí další. Romantickou představu, kterak opouštím povinnosti a lokaj mě odveze přímo do cílové destinace, umím taky. Jenže já se kodrcám busem, hledám vanu s madlem a trasy bez šplhání do vrchu, k tomu se pokouším nezdržovat a neztratit při exkurzích. To není relax. Potřebovala bych si odpočinout od zařizování, zjišťování a vysvětlování, ale ve světě, kde má každej auto, společnost a nohy, co hopkaj v pantoflích i po schodech skoro samy, to jde ztuha. Navíc vzít si dovolenou od nečekaných projevů a únavy z vlastní diagnózy nejde, ta jede všude s námi.
To stihneš, tam fakt bariéry nejsou. A o co, že jsou? Bezbariérové není jen placaté a beze schodů, ale hlavně přístupné lidem se všemi myslitelnými obtížemi, pomůckami nebo nemocemi. A takových míst je zoufale málo. Slušnej bizár je výtah, ke kterému se jde po schodech podle neúprosné logiky udělat něco málo a ještě blbě (o tom, že přístupný má být i výtah, v nákresu nic nebylo). Řada bezbariérových vylepšení připomíná hangár, kde zřejmě architekt očekává pravidelný slet invalidů, nebo naopak kumbál, kde se neočekává vůbec nic, ale pro mrzáky pořád dobrý. Ehe. Účelného tu kolikrát není ani zbla, zato designu, překážek, stupínků, divných trčících nebo ležících věcí, těžkých dveří a eskalátorů až až. Židle ovšem žádná, tady se nesedí, tady se postává nebo kreativně zevluje.
Proč nemáš práci na doma? Hele, my fakt nejsme předurčeni k bačkorám a tabulkám pro ty, co si z nás pamatujou jen zkratku ózetpé. Máme schopnosti, vzdělání i tituly, které nemůžeme uplatnit, protože svět se moc nedokáže popasovat s nohama do bž. Pro vás je člověk, co je od pohledu nestabilní, zkroucenej nebo rovnou sedí, nestabilní i ve všem ostatním. Tak ho pod záminkou ochrany křehkého živočišného druhu zavřete doma k podřadným činnostem. Tam je totiž ve stresu, jen když omylem spadne do koše s prádlem, což už naštěstí není váš byznys.
Ale on je manažer, jeho čas je drahej! Čím důležitější post člověk zastává, tím spíš mu budou ostatní vycházet vstříc a usnadňovat denní operativu. Takže smlouva jede autem do Horní Dolní a zpět, protože podpis spěchá. Zaměstnanec s diagnózou se ale svézt nemůže, protože tak důležitej jako šanon zatím není. Cestou do práce zakopne o volně loženou koloběžku a zahučí do škarpy, ale nemá nárok, klouže to každému. Málem přijde o rozum, když zjistí, že na zítřejší půlhodinovou schůzku se bude trmácet hodinu a tři čtvrtě, ale pak už přece nikam nemusí… Tyhle extrémy jsou fascinující. Buď být doma u lepení obálek a přeposílání e-mailů, nebo povlávat za ostatními zdravými kolegy s němou výčitkou, že oni úlevy taky nemají, a pokud ano, museli si je služebně zasloužit. A handicap není zásluha, sorry.
Se máš, aspoň se pořádně vyspíš. Muset do práce později, protože to dřív kvůli bolestem nebo časové náročnosti každodenních úkonů nejde, fakt není hodno závisti. Stejně jako spát víc, než je asi běžné, abychom se vůbec zvládli nějak hojit a regenerovat. Nemáte představu, jak náročné je být ohleduplní k vlastním možnostem a silám, když in je se přepínat a jet na dřeň. Čas a mínění ostatních je proti nám, musíme předvídat i to, co se možná nestane a na co nemáme žádný důkaz (na kapačkách, rentgenu a v nemocnici ho máme, ale to už je jaksi pozdě). V mezičase, kdy nás nevidíte, se tedy opravdu rozkošnicky neválíme, spíš organizujeme to, co vy máte rovnou a beze snahy, protože chodíte a fungujete tak, jak příroda a civilizace zamýšlely.
Takže prosím, pro jednou nezáviďte a mlčte.
Nebo si jděte lehnout.
Foto: Pixabay
