Rozhodla jsem se vyčistit koberec. Přesněji takovou tu předložku u postele, co má kvůli hebkosti došlapu vlas vyšší než můj plat. A nedá se pořádně ani uklidit, ani vyprat.
Nejlepší je ho klepat, ale to je v posledním patře dost velká gymnastika, takže ho obvykle přeluxnu, učešu a pogratuluju si k tomu, že mám doma vlastní biotop. Aspoň tu nejsem tak sama. Jeden rok jsem ho zkusila rozmazlit šampónem a vyfénovat, ale vtíravého pocitu vlhka pod nohama jsem se zbavila až o Velikonocích.
Takže letos na to půjdu jinak. Logicky chemicky.
Koupila jsem si sáček určený na suché čištění. Prý s ním stačí důkladně zatřepat, rovnoměrně ho rozsypat, mírně zakartáčovat do všech rohů a po několika minutách působení vyluxovat. To mě mělo varovat.
Na mně se po Vánocích třese všechno, ale obsah se v pytli jen líně převaluje. Sprdnu ho, ale je mu to jedno. Pak vynadám sobě, což taky nepomůže. Zvažuju s ním pohazovat po bytě, ale v jedna plus okno to dělá tři a kus hodu, když se vyhnu ibišku a dřezu. Na to bych ovšem nesázela. Tak prostě začnu. Jenže jakmile vezmu kartáč, prášek se z chlupů katapultuje, začne poskakovat a poletovat.
O potížích se v návodu na růžovém obalu nic nepíše, jde přece o bezstarostnou holčičí záležitost, duha, konfety a tak. Ty nevidím, zato mám na koberci hrudky a ve zbytku bytu se začíná vířit prach a tvořit hmla. V návalu prvotního zoufalství čekám, že se na mě vyřítí jednorožec.
Jasně, měla bych víc větrat.
Pak ve mně hrklo, jestli ledabyle ložený agens vůbec může z koberce dostat hloubkovou špínu a drobky. Těžko, ale položí-li se jinam, bude ho třeba odklidit, a to jak suchou, tak mokrou cestou. Třikrát, protože jakmile jsem vyluxovala a vytřela jednu vrstvu, odněkud na to dosněžila další. Už dlouho mi můj příbytek nepřipadal tak velikej a rafinovanej.
Takže mám do nového roku načechranější a voňavější koberec, a k tomu vyleštěnej celej byt. Trochu mi to připomíná můj život, a vlastně i mou diagnózu. Návodům ani práškům nevěřím, ale oni mně evidentně jo. Chci mít hezčí jeden kousek, jenže tím neplánovaně rozvířím i to ostatní. Absorbuju všechno, co se kolem šustne, vcucne mě drbání, vysvětlování a snaha usměrnit a uhladit něco, co se nechce dát.
Jako ten můj koberec. Až teď mi došlo, jak často na něm cvičím, čtu si, drobím a povídám. A že z něj standardní běhoun bez poskvrnky nikdy nebude.
Naštěstí.
Foto: Pixabay.com
