Sama nevím, jestli mě nohy, záda, ruce nebo zkrátka projevy obrny v těle a na těle přímo bolí. Myslím, že ne, teda aspoň ne způsobem, jaký by se při zběžném ohledání (jo, moc koukám na detektivky) dal očekávat. Jako že mě určitě musí bolet zkroucená špička, zkrácená achilovka, spadlé rameno nebo prohnutá bedra. Přitom ale sem tam fakt držím pohromadě srstí.
Na bolesti je hloupý, že krom toho, že bolí (to je veliká myšlenka hodná začátku týdne!) a tím nepříjemně poutá pozornost, je ryze subjektivní. Určitě existujou studie, rozbory i škály, běžnému smrtelníkovi ale ani tak nezbyde než filtrovat informaci o bolesti podle sebe. A odborníkovi vlastně taky.
Čili když si budu o vyhřezlém čemkoliv povídat třeba se Stallonem (což se do suchého února se zásobami z Vánoc klidně dít může) nebo s chirurgem, jsem nahraná. Nárok na bolest mám pouze při prokazatelně odpadlé končetině, a ani to není jistý. Zato když se prokecnu u kamarádky navyklé převážně na pobyt v mechu a kapradí, dočkám se většinou kapesníku i odvaru z heřmánku.
Bolest lidi něčím fascinuje, a protože dodává prožitku váhu, je obvykle tím prvním, na co se v souvislosti s diagnózou, nemocí nebo úrazem ptají. Pokud ale odpovíte jinak, než čekají, zpravidla nevědí, jak s odpovědí naložit.
Možná proto, že mají bolest spojenou s určitým věkem (přesněji řečeno stářím), vzhledem (člověk, kterého něco bolí, na to musí vypadat), s určitými výkony (složil jsem vagon uhlí) nebo s překonáváním (uběhla jsem poprvé dva kilometry) a sebezapřením (záda mě bolí od mládí, ale copak si můžu vzít volno?). Dál by měla být patrná jasná příčina (na nohu mi spadla tvárnice), doba trvání (doktor říkal, že do neděle to bude dobrý) a navrch by se o tématu mělo hovořit s lehkostí a nadhledem, aby to tazatele nedeprimovalo (jojo, stresem koktám už měsíc, ale aspoň se dostaneš ke slovu).
Jenže projevy diagnózy z toho splňují máloco. Teda nadsázku klidně, ale k té se perplexák musí dopracovat, těžko bude hýřit humorem ve chvíli, kdy ho něco zaskočí a sám se dost bojí. Proto taky většinou nedocení, když mu v takovou chvíli dáte přátelskou herdu do zad, rozhovoříte se o tetičce s ischiasem, neporovnatelných trablech dětí v Africe nebo nějak jinak odvádíte pozornost.
Jasně, že se to nedá brát jenom školometsky a rozkládat to na prvočísla, když chceme kolikrát být jen zdvořilí. Není ostuda, když nevíme, jak do hovoru a jestli vůbec. Není ostuda, když se před odpovědí chceme chránit, nebo když nemáme důvod a chuť se zajímat. Ale je mírně řečeno na pováženou chtít nakukovat do cizího vnímání, a pak ho bagatelizovat, vysmívat se mu, případně ho z různých důvodů označit za neodůvodněné a nepřiměřené. Anebo druhého rovnou onálepkovat jako hypochondra.
Když ono je někdy složité chtít porozumět něčemu, co se vlastně nedá nikam zařadit a co je navíc často něčím tabu. Chceme šťastné konce, ale kdo má vydržet to, když je zrovna uprostřed. A to fakt nemyslím nijak útrpně.
Jak podle vás bolí vyčerpání? A je nějaký rozdíl mezi ním a běžnou únavou?
Co kdybyste se napětím třásli po a v celém těle, a nešlo by to nijak utišit, jak důležité by pro vás bylo, jestli to ke všemu ještě nějak bolí?
Představte si, že máte něco dělat, ale nedokážete se soustředit, protože kousek od vás je při celkem nevinném rozhovoru někdo neskonale hlučnej. Zkoušíte kdeco, ale tomu zvuku nemáte šanci zdrhnout, přičemž se vám začínají klepat ruce a třeštit hlava. Co uděláte? Jak vysvětlíte, co vlastně potřebujete, když je normální den a na povídání není nic špatného?
Byli jste si zacvičit, ale zřejmě jste to přepískli, protože teď je vám zima, máte hlad, potřebovali byste si lehnout a zároveň vás celé tělo bolí, jako kdyby vás někdo přetáhl železnou tyčí. Jak si s tím poradíte? Co uděláte jako první? A budete mít i tak radost z dobře odvedené práce s tím, že přece co bolí, to sílí?
Bolí jinak pád posté a potisící?
A naopak – dneska jste nečekaně plní elánu a máte sil na rozdávání, takže se s vervou pustíte do něčeho, co vás baví, třeba do gruntování. Po dvou hodinách z vás endorfiny doslova stříkají, ale blízká duše vám další aktivitu zatrhne, protože přece musíte být rozumní a aspoň trochu se šetřit, jinak vás to nejspíš o den později položí. Co vy na to? Chtěli byste si to užít, dokud to jde, nebo byste se snažili se silama nějak hospodařit, i když zítřek je tak daleko?
Jak moc podle vás bolí to, že některé věci nejdou člověku tak rychle, jak by chtěl? Když přes přechod jde místo pár vteřin několik minut, pocítí to nějak? A je takový rozdíl vůbec důležitý?
A nebolí nakonec úplně nejvíc to, když se nás už nikdo na nic neptá?
Foto: pixabay.com
