Ležím v bublinách, oči zavřený, hlavu zahlcenou, ale opřenou o smaltovanej okraj vany.
To je čirá rozkoš!
Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si pod hladinou lebedila naposledy. Sprchovej kout byl doma dřív než já a chodit do vany k sousedům se mi v době nadvlády home office zdá nepřípadný. Jako svědka lázně obvykle zvládnu pouze Silan, ibišek a kafe, teplokrevnýho nic.
V koupelně penzionu je útulno, ticho, voňavo a osamoceno. Vana je velká a hluboká, na straně u baterie má přidělanou sprchovou hlavici a zástěnu. Okraj u hlavy je o něco širší, asi aby se tu daly vršit ručníky, svíčky nebo myšlenky. Pak je tu držák na mýdlo a šlus.
Krása. Půlhodina naprostýho nicnedělání. Ale kdo by to počítal, počkám si na varhánky.
Už se mi to chýlí a já se těším do županu a trepek. Dobře, trepky nedávám a župan jsem si nepřibalila, tak znova. Zasním se a vidím, jak absolutně zrelaxovaná motám svý tělo do osušky a odcházím středem koupelny za dalšími požitky.
Chyba lávky. Největší požitek totiž nakonec bude dostat se ven.
Jakmile klesla hladina macerátu na přijatelnou úroveň, zjistila jsem, že když se v pololeže zapřu rukama, nemám dost sil na to začít krčit nohy, abych se na ně mohla postavit. Vana je prostě moc hluboká a dlouhá. Vždycky se zvednu jen na relativně malou škvíru a žuchnu zpět.
Posouvám ruce po okrajích a zkouším, jestli mi třeba v nějaký pozici nepomůže fyzika a bicák, jenom bicák nebo třeba jenom zázrak. No nepomůže. Navíc jsem až v tu chvíli zjistila, že u zdi je okraj mnohem užší, takže se o něj moc opírat nedá.
Mít s obrnou jako opěrnej bod v podstatě jenom jednu ruku není tak neobvyklý. Akorát do vany by se s tím lézt nemělo.
Otočím se na břicho a kleknu si, jenže mi to na nic nenavazuje. Rytíře moc neumím, natož v sanitě, kde ani není dost místa. Následuje rotační sekvence, v níž zkouším pozice vleže, vsedě, vkleče, ale vždycky mi přečuhuje něco, co nedokážu adekvátně použít. A když jo, hrozí, že mi to podklouzne, nebo tím něco urvu.
Relaxační efekt dávno vyprchal, mám tělo napumpovaný adrenalinem. Něžný obraz s osuškou nyní ve zcela podružný roli narušuje představa dvou hasičů, co jsou sice na vyprošťování machři, ale taky jsou teplokrevní a hlavně oblečení. Volat, nebo nevolat? Nevolat, modlila jsem se a mobil ležící na posteli v ložnici mi to jenom posvětil.
Teď to tak dramaticky nevypadá, ale zůstávat nahatá ve vaně a nevědět, jak dlouho ještě, to je prostě divný. Ne že bych si myslela, že tam umřu nebo se třeba nastydnu. Ale dost jsem se bála, že mi dojdou nápady a budu muset prostě jenom čekat, když ke všemu není jistý, na koho.
Nakonec se mi přece jen povedlo se vydrápat ven, ale vážně nevím jak. Roli v tom hrál zadek konečně výš než nohy a touha skoncovat s nepřetržitým přicucáváním a podkluzováním v jednom.
Přitom stačilo, aby v koupelně byla jedna jediná, úplně obyčejná věc navíc. Madlo.
Foto: Pixabay
