Nedávno jsme se s přítelem vydali na zámek do Mníšku pod Brdy, přidala se k nám i moje máma. Původně jsem chtěla naplánovat cestu vlakem, bohužel jsem však zjistila, že železniční stanice není vhodná pro vozíčkáře. Nakonec jsme tedy jeli nízkopodlažním autobusem, což byla komfortnější a rychlejší alternativa. Do Mníšku nám to trvalo necelou hodinu. 

Když jsme po poledni dorazili do městečka, celí hladoví jsme šli na oběd do jedné místní restaurace. Obsluha byla velice ochotná a půjčila nám nájezdy, s jejichž pomocí jsme překonali tři schody ke vchodu. Prostor restaurace byl menší, zato útulnější, ovšem i toaleta byla stísněnější, než jsme doufali. Jídlo nám však chutnalo a obsluha byla rychlá.

Po obědě jsme se vydali za pěkného počasí k zámku. Na něm se konala Velikonoční veselice, jejíž součástí bylo i vystoupení historického šermu. Vstupné bylo dobrovolné a výtěžek šel na podporu rehabilitačního centra Rehafit, kam i já pravidelně docházím a s jehož službami jsem spokojena. Zastavili jsme se také u stánku s produkty klientů tohoto centra, které jsou ručně vyráběné. Například vonný sáček s levandulí či jiné drobnosti. Vedle stánku byl vchod do zámku, ale na jeho prohlídku jsme se bohužel vydat nemohli, protože jako většina starších budov nemá bezbariérový vstup. Prošli jsme se alespoň zámeckou zahradou, kde bylo mnoho rozkvetlých stromů. Pod nimi stála hezká lavička na slunci, kde jsme se s přítelem zastavili, a máma nám udělala romantickou fotku.

Protože bylo opravdu hezky, pokračovali jsme ještě kolem rybníka pod zámkem. Později jsme zjistili, že rybníky jsou dokonce tři, a to Zámecký, Prostřední a Zadní. Během procházky jsme si dali pauzu a poseděli na zahrádce v místní rodinné kavárně Malý Mnich. Funguje už devátý rok a pořádají se v ní různé akce. Ocenili jsme, že je bezbariérová i uvnitř včetně toalety. Přístup nejen pro vozíčkáře, ale i pro lidi s kočárky je přes zahrádku, kde nás hřály nejenom šálky dobré kávy, ale i jarní sluníčko. 

Když jsme dopili, vydali jsme se na náměstí v Mníšku, odkud nás autobus odvezl zpět do Prahy. Přijeli jsme kolem osmé večer, slunce už pomalu zapadalo. Přestože jsme přišli o zámecký interiér, jsme rádi, že jsme poznali další zajímavé místo naší vlasti.

Foto: kudyznudy.cz

Picture of Alžběta Jelínková

Alžběta Jelínková

Od narození mám velkou výhodu: jsem na vozíku ve škatulce dětská mozková obrna vylepšená křečemi. Na mém elektrickém povozu mě nebolí nohy od chození a vozík je výborný prostředek k seznamování. Například když zapadnu do sněhu nebo když mám pláštěnku v obličeji a ujíždí mi autobus. Zajímavostí mého hlubokého vnímání je, že si na vozíku připadám, jako když běžím maraton, ačkoli stále sedím. Mám nutkání používat nohy. Výhodou mé škatulky bylo i to, že jsem se během studia na obchodní akademii mohla nechat nosit na rukou do schodů. Můj „nosič“ byl velmi pohledný a sympatický spolužák, užívala jsem si to celé čtyři roky. Kromě zamotávání se do pláštěnky a nošení se na rukou je mému srdci blízké plavání, návštěva divadla, zlepšování kondice, možnost někoho rozesmát, a to nejraději na svůj účet.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ