Nakupovat je někdy zbytečně výzva. Přitom by kolikrát stačilo udělat prostor, zpomalit nebo zákazníka prachobyčejně obsloužit a všímat si ho.
Bizár první. Vchází do obchodu. Teda vchází. Spíš tam vpadne, protože ve dveřích je práh, schod a jediné, čeho se dá chytit, je prosklená vitrína. Auvajs. Balanční cvičení ale nikdo neocení, s nedočkavci za zády a neurotiky na zádech musí rychle diktovat, co si dá. Následuje platební macarena, při které jednou rukou drží kornoutek, druhou se snaží zaplatit, třetí by se potřebovala opírat a čtvrtou nahodit batoh. Děleno dvěma to znamená, že zaclání, a hodně. Zmrzlina teče a nervy taky.
Bizár druhý. Dala by si pauzu a něco malého k jídlu. V podniku na růžku ji ale uvítá zas jen žena za pultem a tác, na kterém by si všechno měla odnést. Se slzou v oku vzpomíná na časy, kdy kritériem oblíbenosti nebyla rychlost průtoku hostů a schopnost naštosovat si to go sváču do funkčního oblečku, ale hezké stolky jinde než venku u kanálu a k nim opravdoví číšníci. Nikomu to neříkejte, ale bojí se doby, ve které si bude v restauraci plácat jídlo sama, pak zacáluje vypálení keramiky, čistotu a svěžest, pronájem strojů i dozor šéfkuchaře. A v lepších podnicích ještě grand finále s osobním trenérem nebo dentální hygienistkou.
Bizár třetí. Snaží se procházet mezi regály. Koronavir rozestupy dost vylepšil, ale taky ne všude. Zboží nacpané k prasknutí v několika řadách a prodavači jako ostříž, co je prudí, že se na zboží zírá a sahá. Ale proto se sem přece chodí, věc omrknout a případně si ji hned odnést. Což jí sekuriťáci nepřejou, má je totiž za sebou imrvére. Přitom kdyby chtěla něco podat nebo přenést, má smůlu, protože tady se drží maximálně stráž nebo kasa.
Bizár čtvrtý. Ze světa obchodu zmizely židle, jestli tam kdy vůbec byly. Zastavit se dá leda u stojanu na dezinfekci, automatu na vodu nebo kávu, v některých krámech je pak sem tam nějaké stupátko, bobík nebo štokrle. Židle žádná, ani v kabince. Ne že by si chtěla jít posedět zrovna třeba do elektra, ale vybírat, držet košík, pročítat etikety a k tomu vrávorat v kabátu a s báglem na zádech, to je zbytečně vysilující. Stejně jako vstávat z něčeho tak titěrnýho a nestabilního, jako je malá stolička, na kterou se nevejde bunda, nákup ani zadek.
Bizár pátý. Stojí za pokladnou a snaží se poskládat nákup svižně a logicky, přičemž jedno vylučuje druhé. Buď bude rychlá, ale všechno pak bude muset někde stranou předělat, nebo přesná, zato pomalá. Pokladní pípá jak o život, jenže začne zlehka vejcema a jogurtem a skončí těžkým květákem. Zákaznice by tohle puzzle nejradši vzdala kontumačně. A nepomůže ani to, že se může postavit bokem a během ladu a skladu nechat postupovat další platící.
Že vám nic z toho bizarní nepřipadá? Nedivím se, protože jde o situace, v nichž se diagnóza, a tím i závislost člověka na pomoci ostatních projevuje hlavně v obratnosti, rychlosti nebo síle a schopnosti stát, což se špatně odhaduje. Žádné bariéry z toho vysloveně nečouhaj, přesto tam jsou. Co může být těžkého na tom stát ve frontě, sednout si, nakoupit, zaplatit nebo odnést nákup?
Někdy nic. A jindy úplně všechno.
Foto: andreasmetallerreni from Pixabay
