Tak sbalit poslední věci. Zkontrolovat, zda je vše vypnuté, abychom nevyhořeli. Pak už jen zamknout, ať to zloději nemají tak lehké ☺. Euforie a adrenalin rychle stoupají a my můžeme vyrazit na Letiště Václava Havla v Praze.
Hádáte, kam se chystáme? Možná se budete divit, ale rozhodli jsme s přítelem, mamkou a synovcem letět do nejbližší muslimské země, do Turecka. Byla to naše první společná dovolená v této sestavě. A přiznávám, měla jsem obavy, jelikož jsem na vozíku. Pro naši dovolenou jsme si vybrali cestovní agenturu Pestrá Cestovka, která zprostředkovává mimo jiné bezbariérové zájezdy. Agenturu vede vozíčkář, takže vzbuzoval důvěru, jelikož sám ví, jaké nástrahy nás mohou zaskočit. Zaručil se, že splní veškeré požadavky, tedy asistence na letišti, plně bezbariérový hotel a bezbariérový odvoz do hotelu a zpátky. Vše bylo domluveno, nezbývalo než sbalit a vyrazit vstříc novému dobrodružství.
Na letišti jsme raději s tříhodinovým předstihem kvůli odbavení vozíku. Vstoupíme do terminálu, kde se nás ujme domluvená asistence. Míříme přednostně k odbavení a já se možná navždy loučím se svým vozíkem, který musí být odbaven zvlášť a mít podle bezpečnostních přepravních podmínek odpojenou baterii. Je označen jako nadrozměrné zavazadlo. Vozík mě tedy opouští, smutná to událost. ☹ Přesedla jsem na jiný, který nám půjčili na letišti, a s letištním asistentem jsme přes pasovou a zavazadlovou kontrolu přijeli ke gatu, kde čekáme na vstup na palubu. Brána se otevřela a my se usadili na svá místa.
Let trval dvě a půl hodiny, obešel se bez turbulencí, na palubě jsme si navíc dali dobré jídlo. Přistáli jsme rovněž bez problémů.
Po výstupu z letadla, které jsme opustili jako poslední, se nás ujal turecký asistent. Anglicky moc neuměl, ale snažil se. Přijel s letištním vozíkem a čekal, než nám vydají zavazadla a můj elektrický vozík. Trnuli jsme strachy, v jakém stavu bude a zda se ho vůbec dočkáme. Naše napětí stoupalo a vozík pořád nikde…
Až po půl hodině se objevil mezi posledními zavazadly a naštěstí nepoškozený. To se nám ulevilo! Asistent nás mohl opustit a my jsme se vydali k východu z letiště. Před ním jsme však marně hledali českou delegátku, která nám měla říct další informace. Ale všude jen samí Turci a horko jako v peci, překvapivě. ☺ „Čím pojedeme? Jak je hotel daleko?“ Zatímco mamka s přítelem a synovcem hledali delegátku, zůstala jsem na chvíli sama. Vtom se mě zmocnil malý hubený Turek a začal ochotně tlačit můj elektrický vozík, ačkoli jede sám. Lekla jsem se, že už svoji rodinu neuvidím. Nakonec jsme se přece jen sešli a nastoupili do mikrobusu s plošinou. A ukázalo se, že hubený muž je jeho řidič. Odvážel nás neznámo kam. Jak to dopadlo, zjistíte v dalším článku milí čtenáři!
Foto: Pixabay
