Přišla. Ona přišla, pochopte!
Stojí u postele a propaluje mě očima.
Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu.
Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.
Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.
Mám nutkání se jich zeptat, jestli jsem pro ně hluchá nebo blbá, ale bojím se, že by mi odpověděly. Možná jim to na podlaze zní jinak než mně o něco vejš, ale stačí pár naléhavě táhlých slabik a zvažuju se jim omluvit za to, že jsem tu taky.
Posunu ruku a masíruju trochu jinak, ale zvíře mě nepřestává burcovat z postele. V rejstříku má zvuky vrzajících dveří, pobrekávajícího kojence, řvoucího spratka a frustrovaného trenéra dorostenek.
Zabralo to.
Stín vedle mě se zvedne, spustí nohy a po paměti se sune do kuchyně. Šelma okamžitě zmlkne, zamručí něco jako „sláva“ a vesele ho následuje. Hopká si, po utrpení v hlásku jako konipásku ani památka.
O pár minut později se stín souká zpátky pod peřinu. Mám chuť mu žertovně zamňoukat v ústrety, když mi sem tam říká koťátko, ale než se nadechnu, kočka je tu zas. A umí to líp, to se musí nechat. Sedí, zírá a čeká, než mi dojde, co potřebuje právě teď.
Nedochází.
Proto se odmlčí a vřískne tak, že stín dostane do polospánku značnou dávku adrenalinu.
Takže teď to mám synchronizovaně, z každé strany jedna patřičně rozladěná a rozježená tvář.
„Proč s ní něco neuděláš, rozptyluje mě,“ říká vráska na jeho čele. „Jo, proč s ním něco neuděláš, tě rozptyluje!“ přisadí si výrazem kočka.
Když nevíš, vsaď na lásku, jenže pošimrat by nepomohlo, bradička obou dvou je povážlivě předsunutá.
„Kravka!“ uleví si stín a chumlá se zpátky do deky. Zvíře se při té invektivě napřímí, neznalost hospodářských zvířat velkoryse přehlédne a velice důsledně se protáhne. Olízne si levou tlapku, podrbe se s ní za uchem a s novým, ještě hezčím já vyčkává, co bude.
No co by, pustím ji ven.
Kromě sucha, tepla, spánku, bedýnky, jídla, her a předení v klíně už zbývá jen kyslík a výpravy za horizont. Ve dveřích se na mě otočí a kníkne, že jako dík a brzo zas. Bude vám potěšením, si pište.
A že jo, až je mi to občas záhadou.
Vlastně jí to docela závidím. Protože hodně spát a zbytek dne se bavit tím, jak se okolí předhání v tom mě nakrmit, pochovat a plnit mi přání, to si fakt umím představit v barvách.
A klidně tomu budu říkat kočičí život.
Foto: Pixabay
