Možná jste před pár týdny zaznamenali návrh, že by se měla výrazně omezit či snad zakázat plastová brčka, protože si někdo všiml, že plastové odpady končí v oceánech, kde kolem nich plavou ryby, želvy a další živočichové. Vím, že plasty se donekonečna recyklovat nemohou, přesto mi je záhadou, proč trestat lidi, kteří ta brčka do oceánu nejspíš vůbec nehází, ale je tu další, mnohem závažnější argument: Bez plastových

Vztah k vlastní diagnóze se mění věkem, okolnostmi a životními zkušenostmi. Zapomeňte na to, že ji přijmete jednou provždy a šmitec. Skvělej základ, ale s tím si nevystačíte.

Slýchávám to, co paměť sahá. No… dobře, to možná přeháním, ale stejně: už v prvních ročnících základky slova „drž hubu“ učebnou zněla s minimálně stejnou frekvencí jako úvodní motto každé hodiny: „Můžete si sednout.“ (Což mi připomíná, že trvání tohodle „pozdravu“ vyučujícímu na základkách a středních je fakt parádní ujetina.)

Byla jsem si na víkend odpočinout v jedněch nejmenovaných lázních. Krásně jsem se uvolnila, vypla hlavu a užila si jedinečný čas s rodinou. Na míře mojí spokojenosti se ale místní služby bohužel nepodepsaly.

Máme tu další kolosální předsudek. Každý nemocný nebo handicapovaný člověk je prý trochu divný, ale laskavý, skromný a ví, o čem je život. Přízemní a materiální věci jsou mu u zadku. Ehm. Třeba i jo, ale zkuste to říct někomu, kdo se po světě sune právě jen po něm, protože se na nohy prostě nepostaví.