Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž přece je naučit ho padat. V letu vzduchem nebo vleže stráví beztak spoustu času. Dobře sebou fláknout, moc se nepomuchlat, nestydět se a zvládnout se o sebe potom postarat, to je v životě perplexáka dovednost k nezaplacení. Popravdě nechápu, že z většiny z nás nejsou slavní hollywoodští

Vždycky jsem si připadala tak trochu jako outsider. Jiné zájmy, jiné myšlení. Prostě „ta v koutě s knížkou“. Určitě ze mě mluví psychologické vzdělání, když řeknu, že potřeba „někam patřit“ se týká každého z nás. Takže i mě. Nutno dodat, že svoji vrozenou odlišnost jsem se naučila vyvažovat snahou zapadnout mezi kamarády a známé. A začala jsem zlehka: koukáním na seriály, které zrovna frčí. Zjišťuji, že je to fajn. Člověk má

Když rodiče (nebo kdokoliv jiný) shání asistenci pro děti, dopouští se jedné zásadní chyby: Nerozeznává asistenci od kamarádství. Oboje jsou však naprosto rozdílné věci a plést je dohromady vede k problémům. Proč? Možná jste ty inzeráty viděli. Nebo jste je i sami napsali. „Hledáme asistenta/kamaráda pro naši autistickou dceru. Práce na DPP, vždy v úterý, středu a čtvrtek odpoledne. Náplní práce bude hraní her, příprava svačiny a trávení volného času s dcerou.