Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih.

Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.  Ehm, tak tohle je ten druhý. Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce,

„Promiňte, kde je tady výtah?“

Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.

„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“

Copak hoří? 

Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.

Nemáte pocit, že názoru se připisuje až moc velká důležitost? Z názoru se stala veřejně vyžadovaná komodita, v podstatě povinnost a taky omluvenka pro hulvátství.  Přála bych si

Nakupovat je někdy zbytečně výzva. Přitom by kolikrát stačilo udělat prostor, zpomalit nebo zákazníka prachobyčejně obsloužit a všímat si ho. Bizár první. Vchází do obchodu. Teda

Sama nevím, jestli mě nohy, záda, ruce nebo zkrátka projevy obrny v těle a na těle přímo bolí. Myslím, že ne, teda aspoň ne způsobem, jaký by

Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá.

Myslím, že přetáčení reklamy není to nejhorší, co se může mediálním magnátům stát. Co když se přeskakovat nedá, divák se dívá a je z toho perplex? Reklamní

Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.

Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?