Jednoho parného letního dopoledne jsem čekala na konzultaci s anesteziologem před příjmem na jednodenní chirurgii. Do stejné ambulance mířily jak zástupy pacientek a pacientů indikovaných k redrenáži perianálních píštělí, tak komerční klientela – ženy dychtící po estetických zkrášleních a omlazení plastickou chirurgií. Zcela jasně bylo znát, že tentokrát se na tomtéž místě nesešla prostě jen skupina lidí. Toho dne proti sobě seděly a pohledy se měřily dva naprosto odlišné tábory lidských osudů. Tváře živých

Love, let it rain! zavřeštím a klesnu s námahou k zemi. Sedmnáctej dřep bolí. Teda – on bolí už dřep první, ale to mám ještě iluze. Vždycky je mám, jinak bych cvičit ani nemohla. Kontroluju paty, špičky, ramena, kolena, bedra i výraz, zatímco company na monitoru rytmicky skáče, dupe a pumpuje. Já chci taky, let it rain! Oni kopou, točí se a elegantně zamrznou v pohybu, já dřepuju snad i ušima. Oni vypadají

Sedla jsem si ke stolu a chtěla napsat sloupek o sebehodnotě, když vtom v bytě vypadl proud. Nikdo doma nebyl, všude tma a ticho. Trochu děsivé. Beru boty a klepu na souseda, zda by mi pomohl. Záležitost jedné minuty, která se zdárně ukončila, měla jeden zádrhel: ne všechny zásuvky byly nahozené a nefungoval internet. Jelikož bylo devět hodin večer, už jsem sousedy otravovat nechtěla a místo toho si udělala čaj (varná konvice

„Přála bych si být už dospělá,“ řekla jsem jednou doma, když mi bylo sedm let. „Buď ráda, že jsi dítě, nemusíš se o nic starat,“ dostalo se mi odpovědi. Je lepší bezstarostnost, nebo svoboda? Dnešní svět je hodně rychlý a informace zastarávají strašně rychle. A nejen ty. Ze svého dětství si ještě pamatuji gramofonové desky a walkmana, kterého jsem si vzala na tábor a v němž jsem si přehrávala muziku. Když