Ženy prý milují chvíle u kadeřníka. Do háje, asi nejsem žena. Vcházím do nového kadeřnictví v obchoďáku s jasným cílem přežít. Usedám do čekacího křesílka a pozoruju dámy, které jsou na paškále přede mnou. Jedné z hlavy trčí staniol a tváří se tak nadšeně, že peroxid asi doputoval až do mozku. Druhé právě kadeřník kulatým hřebenem vlasy odtahuje od hlavy tak daleko, že si přitom nejspíš odskočí do zdravý výživy vedle.

A tak se vesele ženeme. Praze se zase ucpávají tepny. My, lidi, furt někam spěcháme. Do školy, do práce…  Během práce spěcháme, aby se stihlo volno. Během volna spěcháme, aby se zase stihla práce. Až si jeden říká, jestli to označení lidi není eufemismus. Jestli by nebylo lepší spíš… Ale no tak uhni! Nevidíš, že spěchám?!?

Hodně mi poslední dobou jedou hlavou otázky osobní autenticity. Celý život jsem trpěla syndromem dokonalosti. Něčeho, co stejně nikdy není možné, protože dokonalé neexistuje. Měla jsem vždycky pocit, že můžu být lepší, a tedy jsem trpěla konstantní vnitřní nespokojeností. S přechodem do invalidity jsem byla nucená celý starý systém chorobných myšlenek vymazat a nahradit klidem a láskou, jinak by mě nemoc převálcovala.

Pomalost se neodpouští. Nikde a nikomu. Podezírám některé filantropy, že vozíčkáře coby typického představitele světa handicapu berou na milost jen proto, že se mu mohou zaklesnout o řídítka a pádit s ním za svými povinnostmi. Hlavně rychle. Samostatnosti a soběstačnosti samozřejmě fandíme, hop, hop, hop. Akorát nás nikdo nevaroval, že se ti perplexáci někdy tak šíleně couraj.

Kdybych měl vypsat věci, za které se v životě stydím, byl by z toho román. Nebo alespoň novela. Absolutní neschopnost existence v dlouhodobém partnerském vztahu, arogance, egocentrismus… Tyhle věci ale lidi na ulici nevidí a nezajímají je. Hurá! Jejich zájem se obrací na „fasádu“. Přiznávám, že ta má není nejpohlednější, ale troufnu si přeci jen říct, že s trochou sebezapření se pohled na ni dá snést. Dobře, minimálně nevyvolává všeobecné