Bus a šlus #perplexveměstě
Helena Tutterová
4. 4. 2022
V posledním týdnu se mi díky pár internetovým diskusím o autobusech málem i zdá. Napsala jsem článek a pak reakci k sobě na sítě, přátelé na zdi tedy prominou
V posledním týdnu se mi díky pár internetovým diskusím o autobusech málem i zdá. Napsala jsem článek a pak reakci k sobě na sítě, přátelé na zdi tedy prominou
V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na
Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co?
Nikdo se ani nehne.
Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.
Jedna z nejbláznivějších věcí na dětské mozkové obrně je, že vlastně vůbec nikoho nezajímá. 🙂 Nenajdete odborníky, co by systematicky shromažďovali dostupné informace, osobnosti, co by
I dneska rozcupujeme pár nesmyslů, co se říkají s takovou samozřejmostí, až z toho mrazí.
V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou
Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte
Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž
Pamatujete si, kde jsme v minulém sloupku skončili? V uličce uvnitř autobusu. Tak popojedem, ne? Možná. 🙂
Nevýhoda nesmyslů je v tom, že mají vlastní pokroucenou logiku. Bohužel uvěřitelnou.
