Říkají jim děti úplňku, protože během něj je to často horší. To pak třeba nespí, křičí, dávají si rány a monotónními pohyby můžou ublížit sobě i okolí. Právě kvůli chování náročnému na péči se jen těžko dostávají od rodiny, nezapadají totiž do běžně dostupných služeb. Protože na ně není čas ani v ordinacích, berou prášky na diagnózy, které nemají, a v objemech, co jim jen spouštějí další problémy… Spolek Naděje pro děti úplňku pomáhá toto nastavení měnit už sedmým rokem. Filmem Děti úplňku vzbudil vlnu zájmu o do té doby ne tak známou podobu autismu, jeho projekty využijí jak laici, tak odborníci. A ceněné jsou i aktivity, články a kniha manželů Třešňákových, kteří spolek zakládali.