Nalakované nehty

Typická ženská #perplexveměstě

„Nejsem typická ženská,“ praví v rozhovoru celebritka a dme se přitom pýchou. Tím chce zřejmě říct, že leze na stromy, uléhá pod podvozky, rtěnkama odpaluje bouchací kuličky, je divoká, nespoutaná, soudržná a ani trochu hysterická. Drby ji nezajímají, diety taky ne, protože nejvíc ze všeho miluje rohlík s marmeládou obalený v nutelle a zapíchnutý v bůčku. Sex se podle ní přeceňuje, i když místo fitka ujde. Muži jsou

Více »
Kavárna

102, první z kavárny #perplexveměstě

Bejt duší spisovatelka je boží. Baví mě sedět někde v koutku a pozorovat lidi, vnímat jejich náladu, domýšlet si příběhy. Mohla bych se nechat najmout jako živá skrytá kamera a diktafon v jednom. Za chůze jsem tak nápadná, že jsem vlastně nenápadná, takže tohle by ode mě nečekal nikdo. Popřemejšlím o tom, až ještě přituhne. Třeba budu mít jako ózetpéčko slevu na dlouhý vedení a můj

Více »
Rouška

Neřízená nařízení #perplexveměstě

„Okamžitě si nandej tu roušku, krávo, já covida riskovat nebudu,“ řve obtloustlej týpek ve značkovým všem kromě vystupování. Přes prsa má metalickej nápis, křižmo mu visí ledvinka, na krku řetěz. Slečna, na které se kromě šňůr vody neblýská nic, si sundá kapuci, srovná odchlípnutý kus látky, špitne „pardon“ a provinile z ní kape. „Tak vona mladá paní nic neriskuje, paní ne,“ přisadí si babka ze sedadla

Více »
Bazén

Vysvětlit vodu #perplexveměstě

„Tak můžeš do vody, tam se uvolníš. Umíš plavat, viď?“ Umím. V lecčems. Ale jestli to je vždycky uvolňující, to si teda jistá nejsem. Doma jsme měli vanu. Bez madla, protože kdybychom něco dalšího navrtali do umakartového jádra, spadne nám to celý na hlavu. Díky tomu jsem se ale naučila lézt do ní tak, jako by šlo o olympijský víceboj.  Svršky dolů, ruce vzhůru, rozpažit. Zapřít

Více »
Prase

Scénář jako prase #perplexveměstě

Bořivoj léta zvaný Borec je čtvrtý ze sedmi dětí. Otec mu umřel, když mu byli tři, matka začala chlastat, když jí bylo třicet tři. To je jasný znamení – Borec od té doby nesnáší trojku. V ničem. Věci kupuje v sudém počtu, chodí zásadně na dvě, ale jenom proto, že to viděl v reklamě na holení. Byt má starej a hnusnej, ale zase je v něm jednoznačně nejhezčí. Svědomitě

Více »
jóga

Přes slzy #perplexveměstě

Někdy je fajn mít svůj vlastní sloupek. Když ostatní opěrné body mizí, můžu se opřít aspoň o něj.  To nejdůležitější, co k životě s handicapem potřebujete, vás nikdo nenaučí. Jak mít aspoň kousek sebedůvěry a jak se srovnat s tím, že nakonec jste na život a jeho etapy i rozhodnutí úplně sami. Strašně moc toužíte po tom, aby vám někdo všechny ty komplikace a karamboly aspoň věřil, ale

Více »

Cvič, cvič, cvič, nebo tě sní myš #perplexveměstě

Love, let it rain! zavřeštím a klesnu s námahou k zemi. Sedmnáctej dřep bolí. Teda – on bolí už dřep první, ale to mám ještě iluze. Vždycky je mám, jinak bych cvičit ani nemohla. Kontroluju paty, špičky, ramena, kolena, bedra i výraz, zatímco company na monitoru rytmicky skáče, dupe a pumpuje. Já chci taky, let it rain! Oni kopou, točí se a elegantně zamrznou v pohybu, já dřepuju snad

Více »
Vlakové nádraží

Tdn tdn tdn tdn #perplexveměstě

Sedím v křeči v kavárně a hypnotizuju tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků. Potlačím vrozenou nechuť k zeměpisu, odložím logaritmické tabulky a atlas mladého železničáře. Nenechám se rozhodit tím, že vlak stejného jména jede dvěma směry, tam a zpátky, tentokrát mě nedostanou. 🙂 Dýchám zhluboka a civím. Nakonec mě adrenalin donutí postávat v davu, odhodlanou vyřítit se k mašině s batohem na zádech. Chuťovka. Podle místenky deset minut do odjezdu a

Více »
Notebook

Nejsem robot #perplexveměstě

Otevřu pc. Chce po mně heslo. Cajk. Kolečko se točí a monitor se rozzáří optimismem: „Heleno, využijte vaše prostředí na maximum!“ To už dělám, chodím ven, koukám do zeleně (čili zírám na ten jedinej strom, co tu zbyl), trávu nesekám a hmyz nezabíjím. Ale jasně, o to tu nejde. Vcucne mě série nesmyslných a podbízivých otázek. Je fuk, jak veselý jsou k nim obrázky, můj počítač

Více »
Fyzioterapie

Jaké je cvičit Vojtovku #perplexveměstě

Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou.  Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem.

Více »