Nemůžu se zbavit dojmu, že kolem handicapu se sice krouží, ale k nám se jaksi nedokrouží.

Svět vezme křídu, udělá kolečko, a označí tím jednu velkou množinu. Handicap jako problém, zátěžová situace nebo rovnou trauma pro všechny kolem. 

Uprostřed toho kruhu jsme my, pomyslná hranice je přímo okolo nás.

A hádejte co? 

Svět si sedne zády k nám na bobeček a začne pojmenovávat, jak to s námi mají ti venku. Jak moc těžké to mají, když se musí vyrovnávat s naším handicapem, dokonce proto vymýšlejí i terminologii. Na nás se přitom nedívá, ani se na nic neptá. Splynuli jsme totiž s problémem.

Vždycky jsem si myslela, že ergonomie má usnadnit život, a pak jsem vlezla do moderního autobusu. Ať se klidně vylepšují, ale projel se těmi vozy vůbec někdo? Třeba s babičkou, dítětem, s člověkem o berlích, po mrtvici nebo jen s velkým nákupem? Zkoušel se neumazat, nezdržovat a vystoupit jinde než na konečné nebo na hodně vytížené zastávce?

Designéři se momentálně předhánějí v oblinách, takže uvnitř to často vypadá jako něco mezi kinder vajíčkem a tubusem. Interiér se razantně zúžil, takže uličkami se důstojně a čelně projít nedá. Možná proto se začala nosit krátká trička a ledvinky posouvat k ramenům a pod hlavu, kolem pasu byste se jednoduše zasekli. I na místech je najednou ouzko a nepřetejkat k sousedovi vážně nejde.

Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih.

Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.  Ehm, tak tohle je ten druhý. Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce,

„Promiňte, kde je tady výtah?“

Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.

„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“

Copak hoří? 

Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.

Nemáte pocit, že názoru se připisuje až moc velká důležitost? Z názoru se stala veřejně vyžadovaná komodita, v podstatě povinnost a taky omluvenka pro hulvátství.  Přála bych si

Nakupovat je někdy zbytečně výzva. Přitom by kolikrát stačilo udělat prostor, zpomalit nebo zákazníka prachobyčejně obsloužit a všímat si ho. Bizár první. Vchází do obchodu. Teda

Sama nevím, jestli mě nohy, záda, ruce nebo zkrátka projevy obrny v těle a na těle přímo bolí. Myslím, že ne, teda aspoň ne způsobem, jaký by

Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá.

Mého oblíbeného hodináře vystrnadil sex shop. 

Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, že vánoční výzdoba doznala futuristických a ergonomických vylepšení, nebo že jde o sváteční rozšíření sortimentu na baterky. Jenže z výlohy toho jinak nenápadného bočního krámku v uličce mezi botami, oblečením a salaterií na mě pomrkává kráska v krajkovém spodním prádle a mnohoznačným úsměvem mě láká mezi zboží pro velký. No co, v jiných patrech jsou restaurace, kavárny, knihkupectví, oblečení, drogerie a lékárna, tak proč to nemít komplet. Jakože nasytíme úplně všechno, na co máme zrovna chuť. Pět rohlíků, dva jogurty a dildo, prosím, děkuji.