Sedím v křeči v kavárně a hypnotizuju tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků. Potlačím vrozenou nechuť k zeměpisu, odložím logaritmické tabulky a atlas mladého železničáře. Nenechám se rozhodit tím, že vlak stejného jména jede dvěma směry, tam a zpátky, tentokrát mě nedostanou. 🙂 Dýchám zhluboka a civím. Nakonec mě adrenalin donutí postávat v davu, odhodlanou vyřítit se k mašině s batohem na zádech. Chuťovka. Podle místenky deset minut do odjezdu a

Otevřu pc. Chce po mně heslo. Cajk. Kolečko se točí a monitor se rozzáří optimismem: „Heleno, využijte vaše prostředí na maximum!“ To už dělám, chodím ven, koukám do zeleně (čili zírám na ten jedinej strom, co tu zbyl), trávu nesekám a hmyz nezabíjím. Ale jasně, o to tu nejde. Vcucne mě série nesmyslných a podbízivých otázek. Je fuk, jak veselý jsou k nim obrázky, můj počítač

Udělám pár kroků a žena v bílém si mě zkoumavě prohlíží. Nevím, jestli se vylepšit, jít pomalu a trochu líp, nebo jít prostě tak jako normálně, tedy standardně blbě. Stoupnu si ke hraně stolu a s maximálním soustředěním se na zlomek vteřiny postavím na jednu nohu, přičemž se zpomaleně hroutím na stranu druhou.  Mám za to, že takhle nějak vypadají groteskní herecká cvičení nazvaná Práce s tělem.

Jestli existuje poučka, ze který jsem perplex, pak je to doporučení buď sama sebou. Jen jestli všichni ti motivátoři a lidi, co dávají na konec postů symbol namasté, vůbec vědí, co po mně chtějí. Kdybych byla výlučně sama sebou, pořídila bych si tělocvičnu, vířivku nebo bazén, huňatej koberec, saunu, zahradu se vzrostlými listnatými stromy, pár koček, vysoký křeslo, velkou lampu, sluchátka a knihovnu plnou knížek,

Do čekárny vejdeme dvě a já jsem z toho dost nesvá. Nejen že neumím chodit, ale neumím chodit v tomhle. Kamarádka na mě povzbudivě mrkne, podá mi tašku a zneviditelní se na židli v koutě. „Slečna tu je se mnou. Jako průvodce,“ odpovím sestřičce na otázku, kterou nepoložila. Jakože proč chodím k zubaři ve dvou, když čelist mám jen jednu. Nikomu to ale divný nepřijde.

Následující text slouží výlučně k pobavení a konečně vnese světlo do toho, zda je víc Horní Dolní nebo Svrchní Spodní. 🙂 Do neziskovky jdete, protože chcete někomu pomoct. Cílíte na něco opomíjeného či utlačovaného (chrousti, cihlové plochy určené k demolici, lidé s vrozeně atrofovanými pravými malíčky), nebo na něco velkého a veřejného, v čem je zmatek (všechno ostatní), co si žádá bezodkladný zásah a systematické pojetí odzdola. Do korporace

Kdybych mohla vrátit čas a naučit se dokonale jen jednu věc, chtěla bych se umět neporovnávat. Což jde s handicapem dost těžko. Už odmalička vás pronásledují tabulky a doporučení, kdekdo vás leckde zkoumá a přeměřuje a při snaze o perfektní verdikt občas zapomene, že žít s tím musíte vy a že už je vám v sedmnácti celkem putna, jestli máte nohu kratší nebo stejně dlouhou a pánev našišato míň

Tak mi odešel navždy. Ne chlap, ale telefon. I v nabíječce se odmítal rozchodit, čímž se mnou zázračně držel basu. Resuscitovala a ukecávala jsem ho celý den, jenže si vždycky zaflirtoval, bliknul „jsme s vámi“ a zdechnul. Trochu mi tím připomněl jistýho ajťáka, kterej měl po sdělení verze mého androidu podobný výpadky vědomí a nakonec mi veškerý přístupy zahesloval na tolika místech, že jsem rezignovala a

Neumím hledat. Celej život se bojím ztráty, proto hned tak něco z obzoru nepustím. Roztomilý. Kvůli diagnóze bez rovnováhy věčně na něčem visím, minimálně na zábradlí, tyči nebo na cizí ruce. Zároveň se děsím, že se ztratím já nebo že někdo ztratí mě, takže odcházím, až když čas dohnije, ne když dozraje. Ovšem připravená kdykoliv dohopkat zpět, jen abych zažila obrat k lepšímu a šťastný konce.

„Co to děláš, ty seš snad úplně pitomá! Koukej to zvednout, slyšelas mě?!“ Slyšela. Bohužel. Zatímco ona se snaží vyburcovat svou buď flegmatickou, apatickou, nebo evidentně zcela hluchou ratolest, její věty do pozoru staví mě. Kdákavej budíček a buzerace několikrát za den. Koronavir fakt není to nejhorší, co se šíří vzduchem. Jistě, spolu to zvládneme, ovšem jen když kromě instrukce držet se doma budou někteří